Vystrašíte holuby | Viktor Dedek v rozhovoru s Dominikem Langem

18.02.2019

DL: Mám pocit, že se v posledních letech hodně změnily nároky, které jsi kladl na umění v době, kdy jsme se poznali. Co očekáváš od umění dnes a jak se to odráží ve tvé výstavě a v jazyce, který jsi pro ni zvolil? 

VD: Jakkoli se mé názory v tomto ohledu změnily, jejich povaha, myslím, bude stále podobně idealistická. Rozostřené hranice umění umožňují učinit jeho vyjadřovacím prostředkem téměř cokoli. Má tak možnost velmi rychle a zároveň přesně reagovat. Mělo by se snažit hovořit o něčem, o čem se ještě/už hovořit nedá. Každá výstava/dílo je tak vždy do určité míry novým jazykem – divák i autor začínají pokaždé od nuly.
Místě rodiny jsem se snažil zachytit něco, čemu sám přesně nerozumím. Konkrétně existenci jakési chimérické rodiny, na niž se začaly vynořovat „odkazy“ během mého zájmu o zákulisí počítačových her.

DL: Jako řada umělců tvé generace pracuješ delší dobu s performativním formátem, který se stává přirozenou součástí většího inscenovaného celku. Jakou roli pro tebe plní v tvé práci živý herec, který aktivuje, předvádí, sám prožívá a spoluutváří situaci, zpřítomňuje, ale také improvizuje a nutně dělá „chyby“... Oprav mě, jestli se mýlím, ale mám za to, že herce nikdy nevyužíváš jen jako rekvizity nebo nástroje. Zajímají tě jako skuteční lidé, kterým umožňuješ odkrýt rutinu jejich civilních reálií. V této výstavě skrze fiktivní rozhovory vystupují herci, které ani v reálu neuvidíme… Je to hledání místa ve společné rodině?

VD: Chápu herce jako určitý archetyp. Představuji si kontinuum, jehož póly Herec a Hráč mizí v nedohlednu. Každý jsme trochu v situaci herce a každý herec je v situaci hráče, a naopak. Obojí je silně vázáno na přítomnost a fikci a ovlivňuje utváření subjektu. Situace s živým hercem v sobě slučuje realitu a fikci, podobně jako to dělá například odraz v zrcadle. Možnost být součástí, pozorovat chyby, ale také časové omezení performance je důrazem na autenticitu přítomnosti, zatímco existence herce implikuje fikci.
Rozhovory, které na výstavě slyšíme, jsou založené na rozhovorech se skutečnými herci z herního průmyslu. Mezi dabéry, motion-capture herci (digitální záznam pohybu nebo výrazu tváře herce), hráči a herními postavami existují dosud nepojmenované vztahy. Vzniká z nich komplexní síť, která nemá střed – nemá místo.

DL: Důležitý je pro tebe také vztah k různým literárním formám, struktuře divadelního představení. V případě práce Marlowe měla výstava podobu knižní scény, jindy bylo jezero jevištěm i dělící bariérou, která umožňovala vnímat děj jen skrze fragmenty, jichž byli diváci přirozenou součástí. Tím se dostávám k jiné podobě hry, která nám umožňuje pohyb ve virtuálním prostředí počítačové hry, zpřítomněné například ve tvé práci Princ z prvního patra, pro kterou jsi vystavěl vertikální jeviště. Jaký prostor pro imaginaci nám nabízí prostředí počítačové hry, navíc s estetikou, kterou si pamatujeme z dětství, a čím je odlišná od divadelní fikce?

VD: Divadlo i literatura jsou pro mne velkou inspirací, nicméně oproti počítačovým hrám už v nich bylo mnoho vyřešeno. V těch hrách nejsou diváci ani čtenáři, jen hráči. Vztah hráče k fikčnímu světu je v mnohém odlišný. Mezera mezi subjektem a herní postavou je výrazně menší než v případě literární postavy, do které se čtenář vciťuje. Přesto nelze jednoduše říci, že se hráč stává svým avatarem. Spíše si vytváří další já, jakéhosi příbuzného.
Oproti literatuře či divadlu, kde si divák ochotně dokresluje obraz prostředí, k tomu většina her hráče svou vizualitou nenutí. Proto v jejich případě záleží mnohem více na konkrétním provedení prostředí. Spíše než obrazy si hráč musí domýšlet své vlastní postavení v příběhu.

DL: Často v různých performativních situacích vystavuješ mapy a půdorysy, využíváš bílou a dřevěnou úpravu nebo estetiku v počítači modelovaných prostředí. Ve svém ateliéru jsi vytvořil důmyslný systém pro všechny své věci, téměř kartografickou brikoláž, která pokrývá vše včetně stropu. Jakou roli pro tebe hraje prostor nebo místo, stávají se někdy východisky tvých prací? 

VD: Od výstavy v galerii Kostka, pro kterou jsem modeloval prostředí ze svých snů ve 3D, si také samotné výstavy modeluji takto předem na počítači. Práce s prostorem je určitý způsob režie, ale není to hlavní – nerad bych vytvářel divadelní scény. Při pohledu na půdorys nebo do modelu člověk přemýšlí o prostoru jinak, než když v něm pak stojí. Podobné je to i v případě hráče, který je zvyklý pohybovat se uvnitř herních map, aniž by tušil, jak příznačné jsou zákony jejich půdorysu.  

Expozice

Veletržní palác

Veletržní palác Dukelských hrdinů 47 Praha 7

Výstavy

Budovy Expozice Výstavy Sbírky online Klub přátel E-shop