Historie NGP
Dějiny Národní galerie Praha se začaly psát 5. února 1796. Tehdy se skupina významných představitelů vlastenecky zaměřené české šlechty společně s několika vzdělanci z řad měšťanů rozhodla pozvednout veřejný vkus. Vznikla Společnost vlasteneckých přátel umění, jež záhy založila dvě instituce, které Praha do té doby postrádala – Akademii umění a veřejně přístupnou Obrazárnu.
Historie sbírky NGP ale sahá už na počátek 17. století, kdy se součástí umělecké sbírky Rudolfa II. stala v roce 1606 legendární Růžencová slavnost Albrechta Dürera. Slavný obraz jako jeden z mála zůstal v Praze dodnes a patří mezi stěžejní díla galerijních sbírek. V druhé polovině téhož století se začala naplno rozvíjet sběratelská činnost české šlechty, díky níž mohla po založení Obrazárny mistrovská díla poprvé obdivovat i širší veřejnost. Právě tehdy byly položeny základy dnešní Národní galerie Praha.
V roce 1901 se v Obrazárně nacházelo 964 obrazů, 41 plastik, 1587 kreseb a 8695 grafik.
Roku 1902 přibyla další významná instituce – Moderní galerie Království českého. Na rozdíl od Obrazárny, jež vznikla ze soukromé iniciativy, byla galerie založena na podnět panovníka, císaře Františka Josefa I. Instituce začala budovat sbírku současného umění 19. a posléze i 20. století – z tehdejší doby pocházejí nákupy děl Antonína Slavíčka, Maxe Švabinského, Vojtěcha Preissiga, Jana Preislera a později také Josefa Čapka nebo Emila Filly. Moderní galerie existovala až do roku 1942, kdy byla sloučena s Obrazárnou.
Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění se v roce 1918 proměnila v ústřední uměleckou sbírku nového státu. Jejího vedení se v dalším roce ujal Vincenc Kramář, který ji proměnil v moderní, odborně spravovanou veřejnou galerii. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století se pod jeho vedením vybudovaly základy slavné Francouzské sbírky, jejíž vznik podporovali vrcholní představitelé československého státu Tomáš Garrigue Masaryk i Edvard Beneš.
Československá vláda na jaře roku 1923 uvolnila částku ve výši 5 milionů korun, která byla posléze ještě navýšena. Na výběru děl, jež reflektoval proměny francouzského umění od romantismu až po tvorbu soudobých autorů, se podíleli významní kunsthistorici společně s umělci – vedle Kramáře také Václav Vilém Štech, Václav Nebeský, Otakar Novotný či Emil Filla. Podařilo se získat díla zcela zásadního významu, jejichž autory byli Eugène Delacroix, Camille Corot, Claude Monet, Paul Cézanne, Paul Gauguin, Vincent van Gogh, Pablo Picasso, André Derain nebo Auguste Rodin.
V roce 1933 měla Obrazárna 10 zaměstnanců včetně ředitele (ředitel Vincenc Kramář, asistent ředitele Vladimír Novotný, asistentka ředitele Matylda Hulková, restaurátor Adolf Bělohoubek, tajemnice Bohumila Trojanová, pokladník, truhlář, tři zřízenci)
Mezi lety 1945 – 1990 došlo k 21 krádežím.
V roce 1936 se Kramářovi podařilo realizovat postátnění Obrazárny. Ve složitém období druhé světové války přešly v roce 1942 pod její správu fondy zrušené Moderní galerie. Již dříve se používalo označení Národní galerie, byť oficiální protektorátní název zněl od roku 1941 Českomoravská zemská galerie. Reorganizace instituce provedená za války byla zpětně potvrzena v roce 1949 zákonem č. 148/1949 Sb. o Národní galerii v Praze.
V roce 1959 NGP spravovala 220.000 vlastních a deponovaných předmětů.
Sbírky Národní galerie putovaly v průběhu staletí Prahou. V roce 1814 byla zřízena galerie ve Šternberském paláci, v druhé polovině 19 století byla otevřena obrazárna v Rudolfinu, a v roce 1931 v Městské knihovně na Mariánském náměstí. Od sedmdesátých let do roku 2000 sídlilo staré umění v Jiřském klášteře na Pražském hradě. Dnes Národní galerie Praha spravuje šest pražských budov – Klášter sv. Anežky České, Šternberský palác, Schwarzenberský palác, Salmovský palác, palác Kinských, Veletržní palác a krátkodobé výstavy pořádá také ve Valdštejnské jízdárně, jež patří Senátu Parlamentu ČR.
230 let je pro Národní galerii Praha významný milník a příležitost. Výstavní, performativní a veřejné události věnované samotnému výročí se budou konat po celý rok 2026.
