Český a Slovenský pavilon

Státní pavilon Cecoslovacchia je jediným stálým výstavním pavilonem v historii československé reprezentace na meziválečných mezinárodních výstavách. Pohled na topografii benátského areálu Giardini della Biennale prozrazuje, že Československo bylo řazeno ke kulturním mocnostem Evropy po boku Francie, Anglie a Německa. Benátský pavilon pravidelně hostí opakující se Bienále umění (od 1926) a Bienále architektury (od 1991). Pavilony v areálu Giardini vznikaly od roku 1907 a do roku 1996 narostl počet národních pavilonů na celkových třicet. Poslední, aktuálně plánovaný je pavilon Kataru. Konstantně roste význam přehlídky umění a architektury, hovoří se dokonce o „bienalizaci“ uměleckého provozu.

Architekt Otakar Novotný popsal svoji první vizi budovy v roce 1925: „Půdorysnou dispozici si představuji krajně jednoduchou (…). Vchod – jediný kryt – by byl loggií.“ Navrhl pavilon jako abstraktní kompozici hmot – hlavní kvádrový objem sálu je rytmizován pilastry, z vnitřního objemu vystupuje dynamicky portál ve výšce věnce obvodového zdiva. Pavilon korunuje trojúhelníkový světlík. Subtilní stavba je obdélníkového půdorysu, s výstavním sálem (230 m2) se stropním osvětlením, dvěma bočními prostory u vstupu – kanceláří a komorou – a celkovým obestavěným prostorem o ploše 280 m2. Světlá výška po stropní velum, které zajišťovalo svrchní rozptýlené světlo, byla 6 metrů, celková výška se světlíkem 10 m. V konstelaci neoklasicistních pavilonů Francie, Velké Británie a Německa, navržených italskými architekty, se vstupními sloupovými portiky a dekorativními reliéfy, působil Novotného pavilon moderně a monumentálně zároveň – abstraktní kompozici hmot podtrhuje klasická tektonika pilastrů a dynamicky zdůrazněný portál. Novotnému se podařilo modernistickým způsobem interpretovat italskou klasickou tradici.

Reprezentativní úlohu přejal vstup do pavilonu. Vnější instalace zahrnovaly státní prapor, tzv. Veliký znak republiky Československé od sochaře Jana Laudy osazený nad vchodem, a nápis Cecoslovacchia. Vchod byl obložen výrazně profilovanými terakotovými deskami, zhotovenými firmou Rako. Inaugurace pavilonu proběhla 24. dubna 1926 za účasti velvyslance Vojtěcha Mastného a československé delegace. Následně, 26. dubna, italský král navštívil československý pavilon. Výraznějších úprav doznalo průčelí pavilonu během druhé světové války, kdy v pavilonu vystavoval Protektorát Čechy a Morava. V roce 1942 pavilon využil pro vlastní expozici Slovenský stát – paradoxně tak byl tehdy poprvé uplatněn princip rotace známý po roce 1993. Exteriérové osazení z první republiky bylo obnoveno v letech 1948–1958.

Neuralgickým bodem se stala „koruna pavilonu“, skleněný světlík. Již předávací protokol konstatoval, že při prudkém dešti zatékalo ze střechy na třech místech kvůli netěsnícímu tmelu. Pavilon měl také tendenci se v letních měsících přehřívat, údajně byla „atmosféra v pavilonu po většině přímo nesnesitelná a návštěvníci (…) utíkají přímo z československého pavilonu, kde je dusno jako ve skleníku.“ Naopak přes zimu byl pavilon využíván jako skleník pro palmy z Giardini v terakotových květináčích. Betonová podlaha byla zprvu pokryta lýkovým kobercem, v roce 1937 bylo instalováno chladivé benátské terrazzo. Pro rok 1959 byla naplánována generální oprava pavilonu firmou Todeschini. Pro nové obložení portálu včetně lodžie byl objednán mramor Rosso Magnaboschi o tloušťce 2 cm, pro obvodovou pásku vstupního schodu byl objednán mramor istrijský. Kromě nového obložení portálu byl Veliký státní znak nahrazen subtilním bronzovým nápisem CECOSLOVACCHIA.

Bienále bylo do roku 1968 prodejní přehlídkou. Komisař výstavy byl osobou zodpovědnou za výběr uměleckých děl, případně za organizaci výběrové komise, organizaci a realizaci výstav. Významnými komisaři byli V. V. Štech v meziválečném období, po roce 1948 pak Jiří Kotalík, Karol Vaculík a Miroslav Míčko. Od roku 1993 pavilon spravují Národní galerie v Praze a Slovenská národní galerie.

O nové epoše pro výstavní pavilon a Benátkách se dá mluvit až po roce 1989. V roce 1993 dochází k rozdělení Československa a pavilon se nadále dělí do užívání obou států. Významným milníkem pro bienále je také rok 1991, kdy dochází k první výstavě bienále architektury, kterého se tehdy účastní i Československá federativní republika. V dnešních dnech se po rozdělení pavilonu a společných projektech se Slovenskou republikou došlo k upřednostnění modelu střídavého využívání pavilonu v Benátkách. Účasti na Benátském bienále nás provází prakticky celou moderní historií republiky a vypráví příběh o tom, že historický vývoj země, tak i prezentace našeho umění a kultury neměly vždy zcela na růžích ustláno. Avšak nejenom budoucnost Benátského bienále a naší účasti, ale i samotný vývoj kulturního smýšlení našeho státu a globální rozvoj nám přináší nové výzvy, jak kráčet kroky sdílení, inspirace a dialogu s celým světem a připravit nám a dalším generacím tuto cestu méně trnitou.