Odkrývání minulosti, kterou vytahujeme na světlo, zpřítomňujeme a dáváme jí reálnou hmatatelnou podobu, lze vnímat jako metaforu ke druhé kapitole Prostoru pro pohyblivý obraz nazvané „Zatmění nevinného oka“. Díla Haris Epaminondové, Jimmyho Roberta, Marka Geffriauda, Jesseho Jonese, Zbyňka Baladrána, Svätopluka Mikyty a Basima Magdyho nabízejí odlišný pohled na téma interpretace minulosti a schopnosti nějak se k ní vztahovat, přetvářet ji a přepisovat, abychom lépe pochopili, co se odehrává tady a teď s našimi vlastními životy. Prostor navazující na první kapitolu je ohraničen architektonickými a dokumentačními doplňky Josefa Daberniga a prostorovými a grafickými intervencemi Liama Gillicka.
*„V roce 2013, kdy už realistická animace dinosaurů nikoho příliš nevzrušovala, byl do kin znovu uveden Jurský park (USA, 1993) jako nostalgický divácký zážitek ve 3D. Podobné návraty bezpochyby těží z moderního kouzla, které nám přináší zpětný pohled – ze zvyku vyvolávat ducha nové doby prostřednictvím oživení té minulé. V tomto případě byla 90. léta 20. století desetiletím, kdy se západní kapitalismus opájel mýtem konce dějin…“*
Těmito slovy začíná video Anny Zettové s názvem Dinosaur (2014), které je sérií gif animací s autorčiným výkladem. Předmět popkultury se vztahuje k politickým otázkám a může sloužit jako rámec, s jehož pomocí lze objasnit, jak současné umění užívá na první pohled banálních věcí jako zdrojů k vysvětlení mechanismů historického narativu v obecnějším slova smyslu.
V souladu s představou o „nevinném oku“, s níž v 19. století přišel filozof a umělec John Ruskin, by mělo být umění vnímáno pohledem bez vlivu předchozí zkušenosti. Ve 20. století však myslitelé a historici, jako Ernst Gombrich či Nelson Goodman, tuto myšlenku zavrhli jako mýtus. Namítali, že člověk nedokáže vidět nic, aniž by zároveň neinterpretoval pomocí empirického poznání. Jsme schopni nevinného vnímání, nebo se nedokážeme vymanit z názorových vzorců, jež jsou výsledkem moderního vzdělání? Jsme schopni pozorovat prehistorické tvory jako takové, nebo v nich vidíme pouze „totemová zvířata amerického impéria“, jak na to upozorňuje Zettová? Do jaké míry se naše poznání pohybuje mezi těmito dvěma perspektivami?
Příklon k archeologii a etnografii, výrazně přítomný v umělecké praxi posledního desetiletí, patří k nejdůležitějším proudům současného myšlení, počínaje klíčovými texty jako je „Artist as an Ethnographer?“ (Umělec jako etnograf?, 1995) Hala Fostera přes rozsáhlé mezinárodní výstavy jako Documenta XI (2002), jejímž kurátorem byl Okwui Enwezor, až po četné tematické výstavy jako „The Way of the Shovel: On Archeological Imaginary in Art“ Dietera Roelstraera (Museum of Contemporary Art, Chicago 2009). Přístup k těmto otázkám se neustále mění, od adorace umělce v roli vědce až po kritickou reflexi sklonů k nostalgii a neschopnosti překonat zastaralé tendence, která se projevuje v posledních létech.
Kurátoři: Jan Kratochvil, Adam Budak
Partneři výstavy: Francouzský institut v Praze a Goethe Institut v České republice.
Vstup volný.
\----------------------------------
**26/06/2015 v 16.00 hod: Panelová diskuze u příležitosti otevření 2. kapitoly Prostoru pro pohyblivý obraz.**
Diskutující umělci a kurátor:
Jesse Jones
Mark Geffriaud
Basim Magdy
Anna Zett
&
Jen Kratochvil
Místo konání: Malá dvorana Veletržního paláce
