Proč má NGP expozice v adaptovaných historických budovách – Proč nemá Národní galerie jednu budovu?

Společnost vlasteneckých přátel umění, předchůdkyně dnešní Národní galerie, neměla pro své výstavy stálé sídlo. Pořádala je v různých pražských palácích. Teprve po roce 1918, kdy se proměnila na Státní galerii, vypsala soutěž na trvalou budovu. Místo pro ni vybrala krásné, leč zcela nevhodné – na břehu Vltavy, na Kampě. To nakonec směnila s městem Prahou za pozemek na Letné. A v roce 1939 se mohlo začít stavět. Noblesní dům podle projektu architekta Josefa Gočára. Vzhledem k době se však nepostavilo nic. Po válce se sbírky galerie rozmístily po Praze, postupně do Šternberského paláce a paláce Kinských, pak přibývaly domy další. Myšlenka jednoho stálého domu se ještě objevila v roce 1967, ale nakonec zůstalo u současného stavu. I když některé domy již byly předány jiným institucím, třeba zámek Zbraslav, klášter sv. Jiří či výstavní patro Městském knihovny. Národní galerie je rozmístěna v palácích po Praze a její návštěva vede také k poznávání Prahy a její mnohovrstevnaté architektury. Od gotiky po funkcionalismus.

Přednášející: Radomíra Sedláková je významnou kritičkou, pedagožkou, teoretičkou a kurátorkou architektury, v Národní galerii v Praze (1985–2020) založila a byla kurátorkou sbírky architektury. Více než 10 let psala o architektuře do Mladé fronty. Připravila desítky výstav o architektuře, napsala řadu knih o architektuře, mj. Karel Prager (Nakladatelství Titanic, Praha 2013), Nereálný socialismus (NGP, 2018), podílela se na sérii knih Slavné vily Prahy (Nakladatelství FOIBOS). V letech 1993–2019 byla předsedkyní soutěže Stavba roku. Přednáší dějiny architektury na Fakultě aplikovaných věd ZČU v Plzni a na Stavební fakultě ČVUT v Praze.