Benátský mistr Tiziano Vecellio (1488/90 Pieve di Cadore – 1576 Benátky) se právem považuje za jednoho z největších malířů všech dob. V mládí spolupracoval s Giovannim Bellinim a Giorgionem, po jehož smrti se stal nejvyhledávanějším umělcem v Benátkách. Portréty, mytologie a oltářní plátna si v jeho dílně objednávali jak významní patricijové a církevní hodnostáři, tak i řeholní řády, náboženská a profesní bratrstva či představitelé městské a státní správy. Tizianův věhlas brzy pronikl za hranice Benátské republiky. Malíř pracoval pro panovníky z rodu Habsburků (Karel V., Filip II.), pro vévodské rodiny Gonzaga v Mantově a Este ve Ferraře či pro papeže Pavla III., na jehož pozvání pobýval v letech 1545 a 1546 v Římě. Prostřednictvím svých děl i svých žáků Tizian výrazně ovlivnil další směřování benátského malířství a často se ho dovolávali i záalpští umělci 17. století.
Apollo a Marsyas představuje jeden ze dvou Tizianových originálů chovaných dnes na území České republiky (druhým je Toaleta mladé ženy v Obrazárně Pražského hradu). O původním určení obrazu, vzniklého v závěrečném období mistrova života (mezi 1550-1576), panují různé hypotézy. Podle starších názorů jde o malířovu soukromou konfesi, „duchovní závěť“, v níž stárnoucí Tizian vyjádřil prostřednictvím složité mytologicko-alegorické kompozice za použití novoplatónských kategorií svůj filozofický pohled na svět a na úlohu umělecké tvorby v něm. Jiné výklady spojují kroměřížské dílo s cyklem maleb na ovidiovské náměty, který umělec vytvářel kolem poloviny 16. století pro Marii Uherskou (sestru císaře Karla V. a vdovu po českém a uherském králi Ludvíkovi Jagellonském). Do majetku olomouckého biskupa a významného sběratele Karla z Liechtensteina-Castelcorna se Apollo a Marsyas dostal roku 1673. Předtím náležel jinému slavnému milovníkovi umění Thomasi Howardovi hraběti z Arundelu, mimo jiné patronovi Anthona van Dycka a Václava Hollara.
Zobrazený námět vychází z báje zachycené Ovidiem v VI. knize Metamorfoz. Satyr Marsyas, pyšný na své mistrovství ve hře na píšťalu, vyzval boha Apollona k hudebnímu souboji. Apollon se svou lyrou zvítězil a dal Marsya stáhnout z kůže. Již u starověkých autorů se tento příběh prolínal s vyprávěním o jiné soutěži, ve které se Apollon utkal s Panem a frýžský král Midas jakožto zaujatý sudí při té příležitosti získal oslí uši (Metamorfozy XI). Tizian se při přípravě mnohafigurové kompozice inspiroval mimo jiné dílem Rafaelova žáka Giulia Romana na stejné téma. Technologický průzkum kroměřížského obrazu ukázal, že malíř v průběhu práce několikrát měnil postoje i atributy zobrazených postav; tak například hudebník vlevo dostal namísto antické lyry „moderní“ hudební nástroj, liru da braccio. V zamyšlené melancholické postavě krále Midy spatřovali někteří interpreti dokonce Tizianův autoportrét. Křesťanské interpretace obrazu zase hovoří o pojetí Apollona jako nového Krista, jenž (symbolickým?) odstraněním kůže - tělesné schránky otevírá duši cestu do věčné blaženosti …
Jestliže interpretace obrazu je stále předmětem mnohdy protichůdných úvah, pak jeho umělecká kvalita stojí mimo diskusi. Dílo, které tvořilo zlatý hřeb tizianovských výstav v Londýně (1983/84), Washingtonu (1986, 1990/91), Benátkách (1990) a Paříži (1993), představuje dnes jednu z vůbec nejcennějších památek starého evropského umění na území České republiky.
