Slovy „Existence je *s*: jinak nic neexistuje” začíná francouzský filosof Jean-Luc Nancy svůj výklad ontologie slova „s“, jenž pracuje s křížovou dynamikou prostorové a časové negace: „s“ není bezprostřední ani zprostředkované, nepředstavuje proces. Autor knihy *Jednotlivé mnohé* (*Être singulier pluriel,* 1996) naproti tomu ztotožňuje „s“ s „blízkostí, s otřením se o či s náhodným postřehnutím, se stavem téměř-tam blízkosti s odstupem“. Nachází se v samém nitru Bytí, odkud se rozvíjí a ustavuje spoluesenci (též bytí-s), a vytváří tak nutné sdílení časoprostoru. Za vrchol sounáležitosti označuje Nancy (jednotlivé\\mnohé) látky utkané ze slov „s“ a „u“: „otázka po Bytí a význam Bytí se staly tázáním se po bytí-s a bytí-spolu (…). Bytí na stejném místě v tomtéž čase je pouze za podmínky oddělení nekonečné mnohosti jednotlivostí. Bytí je s Bytím, nikdy se znovu nestane sebou samým, ale je blízko sebe sama, vedle sebe sama, v kontaktu se sebou samým, se svým vlastním já, v onom paradoxu blízkosti, kde je zjevný odstup (*éloignement*) a cizost. Vždy jsme někým druhým, vždy s druhými. „S“ neodkazuje ke sdílení situace vzájemného sblížení o nic víc než prostá juxtapozice navzájem nesouvisejících jevů (například lavičky se stromem se psem s kolemjdoucím chodcem). Sounáležitost jakožto simultaneita a objevení se zároveň představuje zcela osobitou strukturu bytí-s. Oznamuje příchod sblížení, jehož tajemství, jak ukazuje Nancy, se vyjevuje v podobě *blízkého* (*prochaine*). Je zde, na prahu zasvěcení do mnohosti, kde blízkost (definovaná jako „korelace intimity: to ‚nejužší’, to ‚nejbližší’, což také znamená ‚to nejpřibližnější’ nebo ‚nekonečně přibližné’ mně, avšak nejsem to já, neboť je to stažené do sebe sama, v sobě obecně”) vytváří Druhého, místo sblížení, místo bytí-sebou-v-druhém. „Všechno se pak děje *mezi námi*,“ pokračuje Nancy, „což je tím, jež leží v samém nitru spojení, *pro*pletení (*l’entrecroisement*) vláken, jejichž konce zůstanou samostatné i uvnitř uzlu. ‚Mezi’ je rozpínáním (*distention*) a vzdáleností, kterou rozevírá jednotlivé jako takové, jakožto své vymezení významu.“ Svět, Druhý a význam jsou spleteny v základní předivo „s“, vznikají v průběhu konstitutivního procesu vzájemného vytváření: „‚S’ je měřítkem původu-světa *jako takového*, či dokonce původu-významu jako takového. Být-s znamená dávat si vzájemně, a pouze vzájemně, smysl. Význam je nejzazší mírou nezměřitelného ‚s’. A toto ‚s’ je nejzazší mírou (onoho) nezměřitelného významu (Bytí).“
*Výsledkem sblížení dvou lidských myslí vždy nevyhnutelně je vznik třetí, neviditelné, nehmatatelné síly, kterou bychom mohli přirovnat ke „třetí mysli”.*
William Burroughs a Brion Gysin, *Třetí mysl* (1965)
Výstava *TŘETÍ MYSL.* *Jiří Kovanda a (ne)možnost spolupráce* se zaměřuje na kolaborativní aspekty tvorby českého umělce Jiřího Kovandy. Jakožto jeden z dokladů „obratu ke spolupráci”, k němuž dochází v současné umělecké tvorbě, představuje koláže, instalace, sochy, performance a diskurzivní akce, jež vznikly ve spolupráci nebo v dialogu s jinými umělci, s aktéry kulturní scény či s divákem. Výstava si proto vypůjčuje název ze zásadní „Knihy metod” Williama Burroughse a Briona Gysina – „moderní dějiny umění staví pomník koláži, kulturní podvratnosti a v neposlední řadě také rovnoprávné a dokonalé spolupráci” – a zkoumá podmínky pro vznik společného díla. Zpochybňuje autonomii a identitu uměleckého díla jakožto aktu spolupráce, zabývá se otázkami uměleckého autorství a možnostmi společného *komponování* (*écriture*), stejně jako rétorikou úspěchu i nezdaru, jež jsou s ním nerozlučně spjaty. Konečně, ve stopách Nancyho, rozplétá základní předivo „s“, odhalujíc svět, Druhého a význam skrývající se v procesu společné tvorby.
Výstava *TŘETÍ MYSL.* *Jiří Kovanda a (ne)možnost spolupráce* je uspořádána ke čtyřicátému výročí umělecké tvorby Jiřího Kovandy. Svými efemérními akcemi a intervencemi do veřejného prostoru (které umělec popsal jako pokusy o „navázání kontaktu“), si v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století vybudoval mezinárodní renomé a nadále zůstává jedním z nejvýznamnějších a nejvlivnějších českých umělců současnosti. Pracuje s poezií každodennosti a lidského gesta, a vytváří tak subtilní a anti-monumentální *dílo*. Přestože se pohybuje na hranici viditelnosti, jedná se o výrazný kreativní akt s nezaměnitelným uměleckým rukopisem, silnou společenskou odezvou a smyslným, performativním projevem.
Výstava zdůrazňuje performativnost současné umělecké produkce. Respirium (colLABORation) se stane prostorem prolínajícího se jeviště a hlediště, v němž se budou znovu přehrávat performativní součásti děl, a bude se o nich diskutovat.
Jiří Kovanda (1953) patří k nejvýznamnějším současným českým umělcům. Jeho tvorba je zastoupena na prestižních světových přehlídkách umění, v poslední době například v londýnské Tate Modern (performance Líbání přes sklo) či na přehlídce Documenta 12 v Kasselu. Mezinárodní proslulost mu získaly zvláště jeho akce a intervence ze 70. a80. let 20. století, které se staly nepostradatelnou součástí zásadních výstav a publikací mapujících a začleňujících umění bývalého východního bloku zpět do evropského a světového kontextu, jako je East Art Map, Body and the East and Parallel Actions.
**Umělci: Jiří Kovanda, Edith Jeřábková, Jiří David, Markéta Othová, Katarína Hládeková, Stanislava Karbušická, Richard Nikl, Denisa Lehocká, Eva Koťátková, Barbora Kleinhamplová, Zbyněk Baladrán, Vladimír Skrepl, Tomáš Svoboda, Silvina Arismendi, Nina Beier, Fernanda Gomes, Guillaume Désanges**
Kurátor: Adam Budak
Architektonické řešení: Tomáš Svoboda
Grafický design: Adéla Svobodová
Autoři katalogu: Adam Budak, François Piron, Guillaume Désange, Edith Jeřábková aj.
Místo: Veletržní palác, mezanin
**Doprovodný program** k výstavě ke stažení [**zde**](https://ngprague.cz/userfiles/filemanager/files/treti_mysl_program.pdf).
V rámci 8. ročníku soutěže **Máš umělecké střevo?** je připraven speciální doprovodný program pro přihlášené střední školy. Více informací [**zde**](/umelecke-strevo).
