Akvarel, tedy práce s vodou ředěnými barvami na
papíře, stojící na pomezí kresby a malby, je v dějinách výtvarného umění
technikou s dlouhou tradicí. Největšího rozvoje dosáhl v 19. století, kdy svou
univerzalitou zasáhl do většiny oblastí výtvarného umění. Akvarel
charakterizuje lehkost, suverenita a virtuozita, neboť z podstaty své techniky
skýtá minimum možností pro váhání a opravy.
Jedním z center umění akvarelu byla v 19. století Vídeň, kde se tato technika stala významnou součástí měšťanské a šlechtické kultury. Vynikající příklady vídeňského akvarelu se nacházejí ve sbírkách Národní galerie Praha (např. díla Rudolfa von Alta, Thomase Endera či Josefa Kriehubera). Národní galerie zároveň disponuje obsáhlými fondy akvarelů malířů a malířek českého původu (např. Antonín Mánes, Bedřich Havránek, Jan Novopacký, Amálie Mánesová, Vincenc Morstadt). Výstava ukazuje nejen uměleckou výměnu mezi dvěma metropolemi v době, kdy byly součástí jednoho státu, ale i vysokou kvalitu českých akvarelistů a podněty, které přinášeli do středoevropské vizuální kultury. Velká část exponátů je málo známá či dosud nevystavovaná.
Výstava představuje akvarel v jeho komplexnosti: mimo tradiční obory (veduta, krajina, portrét, interiérové vyobrazení) se zaměřuje i na další důležitá témata, jako je akvarel v rukou malířek a akvarelová skica. Kromě toho, že akvarelisté 19. století projevovali své mistrovství sugestivním ztvárněním detailu, právě ve skicách byli zároveň schopni velmi uvolněného projevu, jenž má mnoho společného s moderním uměním. Výstava se neomezuje jen na období biedermeieru, které bývá s akvarelem nejčastěji spojováno, ale sleduje význam a využití akvarelu až do přelomu 19. a 20. století. Ukazuje jej také jako techniku pohybující se mezi médii: sleduje jeho vztah ke grafice, malířství, architektuře či například fotografii. Výstava je tak rovněž příležitostí k pochopení umění 19. století jako bohatého vizuálního světa, jehož četné komponenty se živě propojovaly a vzájemně ovlivňovaly.
Autor výstavy: Petr Šámal, Ústav pro dějiny umění FF UK
Kurátorka výstavy: Petra Kolářová, NGP
Jedním z center umění akvarelu byla v 19. století Vídeň, kde se tato technika stala významnou součástí měšťanské a šlechtické kultury. Vynikající příklady vídeňského akvarelu se nacházejí ve sbírkách Národní galerie Praha (např. díla Rudolfa von Alta, Thomase Endera či Josefa Kriehubera). Národní galerie zároveň disponuje obsáhlými fondy akvarelů malířů a malířek českého původu (např. Antonín Mánes, Bedřich Havránek, Jan Novopacký, Amálie Mánesová, Vincenc Morstadt). Výstava ukazuje nejen uměleckou výměnu mezi dvěma metropolemi v době, kdy byly součástí jednoho státu, ale i vysokou kvalitu českých akvarelistů a podněty, které přinášeli do středoevropské vizuální kultury. Velká část exponátů je málo známá či dosud nevystavovaná.
Výstava představuje akvarel v jeho komplexnosti: mimo tradiční obory (veduta, krajina, portrét, interiérové vyobrazení) se zaměřuje i na další důležitá témata, jako je akvarel v rukou malířek a akvarelová skica. Kromě toho, že akvarelisté 19. století projevovali své mistrovství sugestivním ztvárněním detailu, právě ve skicách byli zároveň schopni velmi uvolněného projevu, jenž má mnoho společného s moderním uměním. Výstava se neomezuje jen na období biedermeieru, které bývá s akvarelem nejčastěji spojováno, ale sleduje význam a využití akvarelu až do přelomu 19. a 20. století. Ukazuje jej také jako techniku pohybující se mezi médii: sleduje jeho vztah ke grafice, malířství, architektuře či například fotografii. Výstava je tak rovněž příležitostí k pochopení umění 19. století jako bohatého vizuálního světa, jehož četné komponenty se živě propojovaly a vzájemně ovlivňovaly.
Autor výstavy: Petr Šámal, Ústav pro dějiny umění FF UK
Kurátorka výstavy: Petra Kolářová, NGP
Veletržní palác – 1. patro
