Proces formování kolektivních identit a kolektivních těl je v dějinách jedním z hlavních impulzů revolučních změn. Pevné hranice status quo se mohou prolomit, pomačkat či zcela zhroutit jen pod koncentrovaným tlakem mnohosti těl. Zásadní je v tomto ohledu přívlastek „koncentrovaným“, protože většinou nejde o pouhé množství. Individuální těla nicméně často žijí izolované životní příběhy a nehledají důvody, proč se s ostatními spojovat a tvořit těla kolektivní. Pro formování kolektivní identity je důležitý zastřešující koncept, který kolektivní tělo alespoň rámcově vymezuje a individuality k sobě přitahuje. Zároveň je důležitý také společný nepřítel nebo cíl, k jehož realizaci kolektivní úsilí chceme směřovat. Zásadní je ale také tuto kolektivity aktivně budovat, organizovat, udržovat v chodu a reprodukovat. Všechny tyto podmínky musejí být většinou splněny, aby byly aktivity kolektivního těla úspěšné a jeho požadavky naplněny. Jakým nástrahám čelí kolektivita v éře vyvrácené z kořenů?
Ve výstavě Evy Koťátkové Moje tělo není ostrov zaznívá dvacet jedna lidských i mimolidských příběhů. Objevují se jak v podobě textové, tak i prostřednictvím audia či v rámci pravidelných performance. Jedná se o odlišné příběhy subjektů čelící útlaku, stereotypům a normativnímu tlaku. V rámci programu budou Ela Plíhalová a Jan Bělíček pracovat s vybranými příběhy – číst je i diskutovat s publikem.
