Každý rok si v srpnu připomínáme výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy roku 1968, nesmazatelnou kapitolu v dějinách bývalého Československa, stejně tak jako komunistický převrat v únoru 1948 a vznik protektorátu po okupaci nacistickým Německem v roce 1939. Vzpomínka na rok 1968 však též znamená uvědomění si promarněné příležitosti: Pražské jaro a pokus o nenaplněnou reformu “socialismu s lidskou tváří” pod vedením Alexandra Dubčeka, politickou angažovanost intelektuálů, studentů a pracovníků, kteří bojovali proti cenzuře, za sociální demokracii a samosprávu. Konec roku 1968 je dnes interpretován všeobecně jako vrchol světové krize, národního povědomí o represivním systému, po němž následovala emancipace undergroundového hnutí od totalitního režimu, která vyústila v sametovou revoluci roku 1989. Ta dodnes zůstává, spolu s intelektuálním vzorem, disidentským spisovatelem a pozdějším prezidentem Václavem Havlem, symbolem návratu demokracie s problematickým liberalistickým kapitalismem.
Příspěvek v rámci online přednáškového cyklu NGP on Air se zaměřuje především na reflexi událostí roku 1968 v umění a v kritice společnosti. Role intelektuála v českých dějinách je aktuálním tématem vycházejícím z mnoha dokumentů a publikací o disidentech, spisovatelích a umělcích, kteří podporovali reformní myšlenky a prosazování lidských práv i po skončení Pražského jara prostřednictvím samizdatových a neoficiálních akcí. Mezi významné kritiky umění patřili Jindřich Chalupecký, ale také Jiří Parta se Zdeňkem Felixem, kteří se nacházeli v blízkém kontaktu se západními uměleckými neoavantgardami. Díky jejich vzájemnému působení byla vytvořena nová profesionální role kritika umění a kurátora nezávislých výstav, jako například u Felixe, který se v roce 1969 stal asistentem kurátora Haralda Szeemanna v Kunsthalle Bern. Kritický přístup v umění je fenomén, jenž se vyvinul v rámci mezinárodních trendů v atmosféře protestů šedesátých let a dal si za cíl navrhnout alternativní modely života a myšlení, především v debatách o vztahu mezi uměním a společností či mezi uměním a technologií, kdy se mluvilo o „novém humanismu“. Umělecká vize světa z 60. let ovšem nebyla naplněna a vyústila v další „promarněnou příležitost“ čekající na další proměnu.
