Toyen kolem roku 1928.

Toyen: Snící rebelka v kině

„V potemnělém sále života sleduji projekční plátno svého mozku.“  Toyen

Toyen měla velmi pozitivní vztah k filmu a celkově k dobové kultuře divoké, neustále se měnící první poloviny 20. století. Do kina chodila téměř denně a v tehdejších filmových projekcích často čerpala inspiraci pro svá díla. Série večerů v kině Ponrepo představí oblíbené filmy této nekonvenční umělkyně. Dnešní divák si tak může dopřát stejný zážitek, jakým procházela Toyen před téměř stovkou let. Uvedeno bude několik zahraničních snímků z období od 20. do 50. let ⁠⁠–⁠⁠ Láska kvete v každém věku (1923) Bustera Keatona, Peter Ibbetson (1935) Henryho Hathawaye, Podsvětí Šanghaje (1941) Josefa von Sternberga a Lovcova noc (1955) Charlese Laughtona ⁠⁠–⁠⁠ a také film Úzkost (1966), v němž režisér Zděnek Kopáč přímo vychází z tvorby Toyen.

"[…] Toyen tedy měla přirozeně velice ráda film, který se zrodil takřka souběžně s ní, a jeho jednotlivé proměny ji nikdy nenechaly chladnou. V tom se mohla zcela ztotožnit s prohlášením svého přítele Štyrského z roku 1933: „Mým očím nutno stále házeti potravu. Polykají ji nenasytně a surově. A v noci ve spánku ji tráví.“ Film měl pro Toyen nezastupitelnou schopnost vždy ze své noci zrodit něco, co mohlo onu nenasytnost uspokojit, byť by šlo o jeden jediný záběr. A pokud ji zrovna nezlákal jiný druh představení, chodila do kina téměř denně.Proto také nepřekvapí, že v roce 1950 spolupracovala s časopisem L’Âge du cinéma, založeným mladými surrealisty, mimo jiné Georgesem Goldfaynem a Robertem Benayounem, kteří se stali jejími blízkými přáteli. Nejen že se účastnila každé redakční porady nebo odpovídala na různé ankety a dotazníky, ale články často ilustrovala svými kresbami nebo zapůjčovala fotografie ztracených či zapomenutých filmů, které sbírala snad odjakživa.Svět obrazů ⁠⁠–⁠⁠ obrazy tvořený a obrazy nově vytvářející ⁠⁠–⁠⁠ má vztah k „ostrovu pokladů“ jejího dětství. Odtud bezpochyby vychází i filmový pás nazvaný Confluence (Soutok) nakreslený pro druhé číslo časopisu L’Âge du cinéma jako doprovod k dopisu zaslanému Jacquesem Vaché André Bretonovi 14. listopadu 1918, ve kterém jako by zobrazení unášelo veškeré identity k nekonečnu. Ne náhodou se Toyen v roce 1973 k této myšlence filmového pásu vrátila, tentokrát pro ilustraci kolektivní publikace Objets d’identité (Předměty totožnosti), v níž ⁠⁠–⁠⁠ ve snaze poznat sebe sama pomocí několika vybraných předmětů ⁠⁠–⁠⁠ uvádí: „V potemnělém sále života sleduji projekční plátno svého mozku.“ Za oněch dvacet let však došlo k posunu: filmový pás se proměnil v jazyk, obraz rozkošných nohou v kořist hrozivě hledících ptáků… Jako by se mezi představením a obrazem odehrávalo něco velmi závažného a zneklidňujícího; obrazem, k němuž směřuje vše podstatné."
Annie Le Brun, Divadlo aury. Toyen a spektákl, výňatek z textu pro katalog Snící rebelka.

Související akce

Toyen: Snící rebelka
  • 8/4—15/8 2021
  • Valdštejnská jízdárna