Introducing Valentýna Janů: I’m sry
s hudbou od dné
uvádí: Adam Budak
Valentýna Janů hledá inspiraci vně vizuálního umění: v literatuře, v populární hudbě a zejména v každodenních situacích. Ve své tvorbě osciluje mezi fyzickými předměty a textovými narativy, klíčovým pojmem pro ni však zůstává sama situace; mezioborovému slovníku dominuje performativní akt. Slova přecházejí ve skulpturu a text se stává kompozicí vně formální asambláže řeči a písma.
*I’m sry* je Valentýninou per‑verzí zdomácnělé fantasmagorie bludného světa podmaněného terorismem neustálých omluv a lítosti. Umělkyně diváka provází prostorem, který ho má donutit zpomalit a s omluvou se ohlédnout za všemi špatnými skutky svého života. Tato intimní situace je komentářem a zároveň protilátkou v nekonečném seznamu každodenních příběhů, ať už vědomých či nevědomých. Objekty a obrazy jsou v dialogu s uklidňující zvukovou stopou od českého hudebníka dné (Ondřej Holý).
Valentýna Janů přetváří poněkud smrštěný prostor někdejšího prezidentského salonku v imaginární místnost domáckých klišé. V duchu „náctiletých“ nálad zde odvíjí repertoár každodenních frustrací a dramat, dekonstruovaných v prostorové hysterii mladické fantazie. Plochost jako vystřižená z komiksu, povrchní diagnóza reality, se stává standardem vnímání pomýleného světa, do něhož jsme nedopatřením vrženi. Plocha povrchu nás halí jako luxusní látka sezónního modelu, vakuum okolního prostředí dusí touhu. Jsme kajícnou kůží přerostlé přikrývky. *Nejhlouběji je kůže*. Malá holka, žádný spasitel. Její apologie *plastový ostrov* je travestií staromódních terapií a snů, membránou zraněných citů bez naděje na zotavení. *I’m sry*, jak se jmenuješ? Přemíra protiřečí pomalému sledu myšlenek. *I’m sry*, řečnická figura ještě jednou? Jsme chyceni v pasti procesu pře‑pisování *vlastní* sebe‑ospravedlní, naše všespásná terapie. Omluva jako rutina? Omluva jako katarze? Omluva jako svatyně viny? *Prostá Povrchnost je charakterem řeči*, odvolává se Deleuze na Carrolla. *Kdybys mluvil jen tehdy, když se k tobě mluví, a druhý vždy čekal na to, až začneš, nikdo by nikdynic neřekl, chápeš…* pronáší Alenka na prahu řeči, bezradně.Janů je nakonec logika smyslu ukradená. Její protagonistce – té, které umělkyně říká *para‑doxa* – ale ukradená není. *Nic není křehčího než povrch*, její mantra.
Valentýna Janů (nar. 1994, Praha) vystudovala obor fotografie na pražské FAMU a od loňského roku studuje magisterský program na AVU (Ateliér intermediální tvorby II Dušana Zahoranského & Pavly Scerankové). Mezi její nedávné práce patří *Salty Mascara* ve Fait Gallery, Brno, a *Is Your Blue The Same As Mine* v GHMP Praha (obě 2018).
