Bernadette Corporation, Katinka Bock
Kurátor: Adam Budak
Zatímco Poetry Passage#1 zkoumala roli poezie jakožto zdroje proměny paradigmatu (v souladu s Poezií a financemi „Bifa“ Berardiho) a Poetry Passage#2 se zabývala schopností poezie vytvářet smysl (podle Deleuzeovy Logiky smyslu), třetí výstava z tohoto cyklu Národní galerie odkazuje na rozbor poezie v knize Jacquese Rancièra Mallarmé, la politique de la sirène (1996). Francouzský filozof oslavuje báseň jako „vrcholnou svátost, neboť báseň je vrcholná rafinovanost, jež dokáže pozvednout písmo z bílé stránky ‚k výšinám hvězdného nebe‘, vějíř, jehož pohyb záhybů je totožný s tímto zdvojováním smyslu, se hrou na zjevování a mizení, která mění tichou věčnost v prostor světa“.
Poetry Passage#3 přeformulovává definice a přístupy a současně nás zavádí na výpravu po rozličných významech poezie a její schopnosti využít síly jazyka k oscilaci mezi hloubkou a povrchem. Mistrné, blouznivé dílo „Hell Frozen Over“ („Zamrzlé peklo“, 2000) sdružení **Bernadette Corporation** z New Yorku (založeného v roce 1994) je – řečeno slovy samotných umělců – „módním filmem o poezii Stéphana Mallarmého a bílé barvy“. Film, v němž sledujeme improvizovanou přednášku francouzského sémiologa Sylvèra Lotringera, který na zamrzlém jezeře hovoří o Mallarmém, se zabývá myšlenkami nicoty, prázdnoty a bezobsažnosti. V přívalu odkazů na masovou kulturu a v rámci společenských šablon v módě a poezii je převažování povrchu zároveň oslavováno i kritizováno. Filmová esej Bernadette Corporation udává poetické tempo pro prostorový vzhled sochařské práce německé umělkyně **Katinky Bock** (1976). Funkcionalistické schodiště Veletržního paláce se znovu stává místem, kde se potkávají a mění formy a myšlenky. Mezi minimalistickou výzdobou zdomácnělého interiéru a referenčním prostorem kolektivní představivosti se, tady a teď, v souladu s filozofovou předpovědí, zjevuje a mizí „tichá věčnost“ jakožto „prostor světa“.
Gestické skulptury Katinky Bock připomínající arte povera jsou hybridními konstrukcemi, které vyjadřují dojímavý status objektů a jejich funkci jakožto nádob (pozdrženého) významu a formální rozmanitosti. Tyto hrdě vertikální a vyvážené, velkoryse eklektické objekty scházející ze schodů jako duchampovské postavy si zachovávají autonomii coby nadpřirození hrdinové budoucího napínavého příběhu. Skulptury vytvořené z kontrastujících materiálů, jako je hlína, dřevo, ocel a sklo, uchvacují smysly; jejich slabost evokuje proces básnické tvorby, zranitelnost poezie, křehkost povrchového napětí a vposledku – příslib hloubky. Jsou to „vázy na slova“ promenující se na přehlídkovém molu Poetry Passage, vzácné nádoby poetické imaginace a citlivosti, totemy nového jazyka, poloplné, poloprázdné, vystavené básníkovu utrpení a touze. Umělkyně se, podobně jako neodadaista využívající automatického psaní, zajímá o uzlové body, o okamžiky, kdy se smysl rodí zdánlivě náhodně a bezděčně a kdy slova získávají jasnost a tvar solidní lingvistické konstrukce. Její skulptury jsou současně odcizené i zkrocené – jako univerzální bytosti –, obývají povrch i hloubku a nepřestávají snít o heterotopickém místě, jež dosud nebylo nalezeno a přisvojeno. O novém povrchu mezi okraji, o „vějíři básně“? O nové hloubce znovuobjevené za zástěnou stránky s věnováním?
Poetry Passage#3 nabízí – tady a teď – báseň jako „proces mizení a nahrazování“, proces, který „proměňuje každou ‚solidní a převažující“ realitu (například loď na rozbouřeném moři, královu dceru nebo květinu ve váze) v nestálý a překrásný přelud (v sirénu, v bílý leknín nebo v to, co v každé kytici schází)“. (Rancière)
