Na zámku Kinských ve Žďáru nad Sázavou vznikla reprezentativní expozice s názvem Barokní malířství a sochařství ze sbírek Národní galerie v Praze, na jejímž vzniku se kromě Národní galerie Praha podílela nemalou měrou akciová společnost ŽĎAS. Jedinečný komplex bývalého kláštera ve Ždáru s blízkým okolím představuje zcela unikátní krajinný a urbanistický barokní celek, jehož těžiště tvoří zvláště klášterní kostel a poutní areál s kaplí sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře (památka UNESCO). Zamýšlená expozice chce ideově umocnit a zhodnotit toto specifické prostředí. Vybraný soubor uměleckých děl středoevropské provenience (Čechy, Morava, Rakousy, zároveň však i italské a španělské importy) hodlá evokovat především kulturní prostředí klášterů 17. a 18. století. Vedle děl s náboženskou (monastickou) tematikou, jež tvoří těžiště této přehlídky, se zde uplatnily i obrazy a sochy charakteristické pro barokní klášterní sbírky. Expozice barokního umění ze sbírek Národní galerie Praha navazuje jak na historickou tradici klášterních galerií, tak na zdejšího genia loci, spjatého v prvé řadě s barokními památkami evropského významu. Skutečnost, že svébytná umělecká sbírka ve žďárském klášteře není historicky doložena, dala tvůrcům expozice jistou volnost. Výsledný soubor, svým obsahem a uspořádáním evokuje atmosféru uměleckých muzeí v řeholních domech jako osobitého typu kolekcí, rodících se na průsečíku vědeckého poznání, estetických zálib a liturgických potřeb. V prvé řadě jsou zde shromážděna díla barokních umělců podílejících se na výzdobě kláštera ve Žďáru a jeho fundací.
Ve výčtu jmen umělců spjatých se dvěma „barokními" stoletími dějin žďárského kláštera zaujímá významné místo slezský malíř Michael Leopold Willmann, který za svou zakázkou vážil cestu na českomoravské pomezí a na místě zde vytvořil obraz pro nástavec hlavního oltáře, jímž doplnil vlastní obdivuhodnou kompozici Nanebevzetí P. Marie. Tvorba tohoto umělce, označovaného jako pictor familiaris cisterciáckého řádu, je v představované kolekci zastoupena plátnem Ukřižování sv. Ondřeje (1701-1703). Expresivně líčené martyrium umocňuje spontánní malířský rukopis a dramatičnosti scéně dodává i světelné řešení s ostře ozářeným tělem apoštola. Světlo se pro malíře stalo nejdůležitějším výrazovým prvkem obrazu.
Prostředí žďárského kláštera a jeho okolí dotvářel svými díly i vynikající sochař Matouš Václav Jäckel. Z realizací určených přímo pro tento cisterciácký konvent je v expozici prezentována socha Madony (1709). Rané dílo mistra, který po čtyřicet let šířil osobitou variantu římského sochařského iluzionizmu Gianlorenza Berniniho, reprezentuje řezba sv. Josefa s Ježíškem (před 1700).
Vedle těchto děl nalezne návštěvník v expozici širší výběr z prací tvůrců, kteří byli alespoň částí své tvorby spjati se středoevropským monastickým prostředím. Z velkých jmen barokního malířství v Čechách tu jsou zastoupeni Karel Škréta, Michael Václav Halbax, Petr Brandl a Jan Kupecký; sochařství reprezentují mimo jiné Matyáš Bernard Braun i málo známý, ovšem neméně schopný Braunův synovec Antonín; nechybí ani práce z dílen Ferdinanda Maxmiliána Brokofa či Ignáce Františka Platzera. Výběr uměleckých děl se záměrně neomezil pouze na úzký okruh Čech a Moravy. Pro klášterní prostředí byla vždy charakteristická kosmopolitní kulturní orientace, jež podporovala vzájemnou výměnu myšlenek a podnětů. Díky výtvarným investicím cisterciáků v umění barokních Čech zakotvil natrvalo nejen již zmiňovaný Willmann, ale církevní zakázky umožnily vyniknout i Willmannovu nevlastnímu synovi a dědici uměleckého odkazu Janu Kryštofu Liškovi. Zvláště moravské a s nimi i jihočeské kláštery často poskytovaly zakázky význačným umělcům z blízkých rakouských zemí. Ve žďárském souboru tuto skutečnost připomínají obrazy Johanna Wenzela Bergla, Paula Trogera a také Franze Antona Maulbertsche. Malba Josepha Winterhaldera Založení kláštera v Louce přímo souvisí s umělecky význačnou výzdobou historické premonstrátské kanonie zbudované na samém pomezí Moravy a Dolních Rakous. Na bohaté kontakty středoevropského barokního prostředí s Itálií poukazuje bravurní kavalírský portrét Jana Jáchyma Pachty z ruky slavného Francesca Trevisaniho. V jeho stopách kráčel Gregorio Guglielmi, který se do dějin domácího malířství zapsal mimo jiné malířskou výzdobou oltářů v kostele sv. Kateřiny na Novém Městě pražském. Ve Žďáru je vystavena unikátně dochovaná skica k jednomu z těchto obrazů. Mnohé z ukázek sochařského umění 17. a 18. století, jež tvoří podstatnou část expozice, jsou vystaveny vůbec poprvé.
Vytvoření stálé expozice Barokního umění ze sbírek Národní galerie v Praze umožnilo vznik poutavého návštěvnického okruhu zaměřeného na umění 17.-18. století, který svým pojetím bude schopen oslovit laickou i odbornou veřejnost. Ideově se tak opět propojí zámecký komplex s korunou barokní architektury českomoravského pomezí - Zelenou horou. Projekt podpoří nejen zájem o kulturní dědictví regionu a rozvoj turistického ruchu, ale přispěje i k oživení a prohloubení tradičních kulturně historických vazeb.
Při příležitosti otevření nové expozice byl vydán výběrový katalog Barokní umění ze sbírek Národní galerie v Praze (100 s., 44 bar. repr.).
Expozici Barokní umění ze sbírek Národní galerie v Praze byla udělena záštita České komise pro UNESCO.
