Zorka Ságlová


Datum konání: 27.01.2006 - 09.04.2006

Národní galerie v Praze, Veletržní palác, východní křídlo 1. patra

Výstavu pořádá Národní galerie v Praze, Sbírka moderního a současného umění
 
Autor výstavy:   Milan Knížák
Kurátoři: Milan Knížák, Jiří Valoch

Grafická úprava tiskovin: Vladimír Vimr

Hlavní partner NG: HVB bank
Hlavní mediální partner: Hospodářské noviny
Partner: Termo
Mediální partneři: Art&antique, Classic FM, ČRo 3 - Vltava


Tvorbu Zorky Ságlové (1942–2003) zásadně ovlivnilo výtvarné školení. Studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové textilní tvorbu u profesora Antonína Kybala (1991–1971). Přes úctu a obdiv k výtvarným dílům gobelínového umění ji nejvíce ovlivnilo to základní, co textilní výtvarník používá: nitěná osnova, do které se vetkají eventuální emblémy či struktury. Pro Zorku Ságlovou byla proto od počátku důležitá monochromie, projevující se především v repetitivním charakteru obrazové struktury.

Seznámení s land-artem pak pro umělkyni znamenalo prohloubení všech již rostoucích vnitřních zákonitostí. Prací v krajině se v té době ve světě zabývala řada tvůrců a Zorka Ságlová byla u nás první, kdo na tyto podněty přímo zareagoval. Výtvarné akce prováděla se svými přáteli, uzavřenou skupinou lidí. Spojením happeningové akce s land-artovým projektem zavedla speciální kategorii, do té doby se objevující jen sporadicky.
Projekt první akce Zorky Ságlové Házení míčů do průhonického rybníka Bořín byl realizován na jaře roku 1969. Šlo o přímou paralelu jejích objektů, na kterých umisťovala koule v různých, spíše však volných strukturách do prostoru. Barevné míče plovoucí na hladině rybníka vytvářely (vlivem povětrnostních a dalších náhodných podmínek) nejrůznější seskupení, a vznikla tak variabilní plastika, což bylo záměrem autorky. Projevovala se důslednost při hledání systémů, a to většinou takových, které sice vznikaly samy od sebe, jakoby náhodně, zároveň však byla tato náhoda předem očekávána, bylo s ní počítáno jako se zásadním formotvorným elementem a byla víc než jako náhoda vnímána jako systém.
Následovala akce Seno – sláma, která se tentokrát uskutečnila v tradičním prostoru Galerie Václava Špály na Národní třídě v Praze (srpen 1969). V jedné místnosti vystavila Zorka Ságlová žluté balíky slámy a zelené balíky vojtěšky. Ve druhé místnosti hnědozelené seno. Lisované balíky se přeskupovaly, seno se různě kupilo, přehrabávalo, a tak docházelo k neustálé, ale jemné, výtvarně stejnorodé změně vystavených objektů. Sláma a seno se trousily po místnosti a promíchávaly, vznikaly tak materiálové struktury, které svým pohybem naznačovaly možnosti, jež se staly typické pro další Zorčinu tvorbu. Náhodnost tu byla nezřetelně promíchána s připravenou strukturou. Instalace Seno – sláma působila na jedné straně avantgardně a šokovala tehdejší umělecké publikum i odbornou veřejnost, ale na druhé straně (a to vidíme především s odstupem času) šlo o dílo velmi poetické a vlastně tradiční.
Další akce byly vždy věnovány nějaké neznámé události nebo historické osobnosti. Zapalování velkých benzinových pochodní při akci Pocta Gustavu Obermanovi bylo vzpomínkou na ševce z  Humpolce, který na začátku druhé světové války chodil po okolních kopcích a podivným pliváním ohně prý osobně protestoval proti německé okupaci.
K podobnému směšnému hrdinovi se vztahovala akce Pocta Fafejtovi z října roku 1972. Fafejta byl pražský drogista, jenž prodával kondomy a používal k jejich propagaci naivní slogan, inspirující Zorku Ságlovou k akci, při níž byly nafukovány kondomy, aby svým množstvím, změtí a jemným pohybem vytvořily podivné, magické, ale vlastně dobře strukturované prostředí v prázdných místnostech opuštěné tvrze.

Nejzajímavější akcí bylo Kladení plín u Sudoměře v květnu 1970. Podle známé zkazky položily husitské ženy pleny na louku u Sudoměře, kde se měla odehrávat bitva, aby se do nich zamotaly nohy koní křižáků. Se svými přáteli Zorka Ságlová tedy rozprostřela 700 bílých plen na údajné místo někdejšího bojiště, a vytvořila tak velkolepý obraz v rámu krajiny jižních Čech. Tato akce je rovněž jasnou paralelou jejích obrazů. A tím, že si autorka vybrala z celé husitské historie tento vizuální, ženami připravený akt, poukázala také na povahu svého vztahu k tzv. ženskému umění. Její typicky ženská poloha byla samozřejmá a hlavně vznešená.
Po akci Pocta Fafejtovi, pod vlivem dusivé atmosféry sedmdesátých let a procesu se skupinou The Plastic People of the Universe, se kterou spolupracovala, odešla Zorka Ságlová do ústraní. K drobným, spíše soukromým akcím se vrátila až v osmdesátých letech.
Začala pracovat na sérii velkých gobelínů na téma „historie umění“. Její odchod do umělecké ilegality je třeba vnímat jako důsledek režimního nátlaku, bez kterého by se její práce vyvíjela jinak. Zorka Ságlová se vrátila ke tkaní textilií nejenom proto, že tuto techniku důvěrně znala, ale proto, že ji lákala svou obtížností. Uložila si řeholi tkaní, jakýsi soukromý klášter. Poprvé se tu objevil motiv králíka, který prostoupil její další tvorbu. Králík se vyskytuje na bordurách gotických gobelínů – tam si ho Zorka Ságlová oblíbila a později zvolila jako kulturní symbol. Králík a jeho mýtus byl nepochybně důležitý pro umělkyni samotnou. Stal se pro ni oporou, prostředníkem, fetišem a určoval po řadu let směr jejího úsilí. Přesto králík fungoval v obrazových strukturách Zorky Ságlové nejvýrazněji, když se stal drobnou šifrou, která dovolila vnímat obraz jako celek.

Nejsilněji působí ta díla Zorky Ságlové, u nichž nelze dešifrovat původní zdroje, tzn. že je nespojujeme s nějakou historickou či jinou událostí. Jako příklad může posloužit cyklus obrazů nazvaný Pavlov (2001–2003). Prvky, z nichž jsou tyto abstraktní struktury vytvořeny, pocházejí z půdorysů archeologických nálezů objevených v nalezišti u Pavlova. Na obrazech však existují jako svébytné šifry, kódy, které odkazují jen samy k sobě.

Velmi přesvědčivá je série obrazů malovaných na damašku, nazvaná Sheilas podle keltské bohyně plodnosti, která bývá motivem nárožních chrličů kostelů v Irsku. Jde o rustikální plastiku ženské figury se zdůrazněným roztaženým pohlavím. Autorka minimálními malířskými zásahy ritualizovala a erotizovala plochu obrazu tvořenou opakovaným vzorem damašku. 
Zhoubná nemoc, která Zorku Ságlovou postihla v polovině devadesátých let, kladla její práci stále větší překážky, přesto v té době vznikala její nejsilnější díla.

Schopnost vývoje je dána jen těm nejsilnějším, jejichž talent nevyprchá po prvních razantních gestech, ale je schopen se dále vyvíjet. Takovýto talent předpokládá integrální osobnost naplněnou velkou vnitřní silou. Zorka Ságlová takovou osobností byla.
                               
K výstavě byl vydán katalog.

Vstupné:
Základní: 80 Kč
Snížené: 40 Kč

Otevírací doba:
Denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin

Stálé expozice

Program nejbližších 7 dní

Pátek
žádné programy
Pondělí
žádné programy
Úterý
žádné programy
Středa
žádné programy
Čtvrtek
žádné programy