Poetry Passage#4: I Am the Mouth


Datum konání: 05.10.2016 - 19.02.2017
Místo konání: Veletržní palác

Agnieszka Polska

účinkuje Jean-Luc Nancy jako Vox Clamans in Deserto

V centru výstavy Poetry Passage#4 stojí jazyk, smyslnost zvuku a materiální povaha hlasu. U vchodu uvítají návštěvníka samostatné rty bez těla, které říkají: „Jsem ústa, která vytvářejí vlny.“ Krátké animované video polské výtvarnice Agnieszky Polské (nar. 1985) inspirovala divadelní hra Samuela Becketta Ne já (1972). Video vychází z vědeckého popisu zvukových vln, které se šíří různými materiály. Poetry Passage#4 nakonec vytvoří fiktivní dialog s významnou esejí/hrou francouzského filozofa Jeana-Luca Nancyho, meditací o těle, hlasu a projevu s názvem „Vox Clamans in Deserto“ (1993).  

Jak uchopit minulost? Jak si zapamatovat minulé okamžiky? Jak je znázornit a zhodnotit? Agnieszka Polska používá nostalgii jako živý kritický prostředek k formulování minulosti i cítění „minulého“, ale rovněž jako nástroj k svádění a vábení, jako objektiv ke znázornění idealizované verze času. Její fotografické a animované videodílo vychází z trvalého návratu k vizuálnímu rezervoáru minulosti. Hlavními zdroji jejích kontemplativních videopříběhů, které diváka naplňují úzkostí a zmatkem, jsou nalezené staré fotografie, tiskoviny převážně meziválečného původu, dokumenty a zapomenuté vizuální archivy i starodávné techniky a postupy. I dřívější videodíla Agnieszky Polské jsou procesem „nekonečného tvarování minulosti“ – jakousi stále probíhající karnevalovou seancí truchlení, dance macabre historických mýtů a pravd. Její „Kalendář“ (2008) – vizuální symfonie skládající se z mistrných obměn původního materiálu (nalezeného polského kalendáře pro venkovské hospodyňky z ledna 1939) – je úchvatným portrétem ztrápeného lidstva v troskách a deníkem přírody na prahu neznámé katastrofy. Rovněž její díla „Lékařská gymnastika“ (2008) a „Baňkování ohně“ (2009) jsou studií blížící se katastrofy a zkázy; napodobováním jazyka staromódních vědeckých materiálů a odkazy na tradiční zvyky odhalují maskovaný slovník disciplíny, autority a přísnosti. V jejím triptychu „Tři videa s příběhem“ (2009–2010) funguje historicko-umělecké dědictví jako sopečné zbytky, které se neustále přetvářejí, i jako temný objekt touhy, vlastněný a znovu vlastněný a zároveň zbožňovaný i zavrhovaný. Agnieszka Polská si pomocí parodie osvojuje a pozměňuje dokumentární žánr a provádí jakousi provokativní chirurgii, která zkoumá korpus historicko-uměleckého referenčního dokumentárního materiálu i jeho archivního stavu. Výtvarnice se řídí Freudovým zpracováním procesů narušené paměti („Zapomínání vlastních jmen“, 1901), které produkují náhrady nebo ekvivalenty výrazů, a vyjadřuje své obavy ze znepokojivých otázek vnímání umění, jako je správné čtení, interpretace či archivování umění. Agnieszka Polská umí dobývat vzpomínky na minulé události a sladit vše, co je zdánlivě zapomenuto, přehlíženo nebo desinterpretováno.

Nejnovější, jakoby „post-internetová“ video díla Agnieszky Polské jsou vystavena vůbec poprvé na její samostatné výstavě. V „Korpusu slov” v berlínské galerii Zak\Branicka se umělkyně soustřeďuje na zkoumání původu a povahy jazyka. Stejně jako u předchozích děl je i zde hmotný a psychotický kosmos organickou a pohyblivou látkou, objektem z nestálé hmoty v dynamickém stavu probíhajícího formování. Nalézáme se v jakési delirické říši rituálu, mezi živým a neživým, kdesi v režimu hledání výzev a pocitu nadpřirozených až metafyzických zjevení. Animistická krajina jakoby neskutečné „Mluvící hory“ (2015) a dialogu, který vyvolává, představuje přechod z toho, čím začíná jazyk – hluky, zvuky, hlasy – až k tomu, co je jeho součástí – slova, jména, prohlášení. Ve „Vodních rýmech“ (2014) prochází cesta k původu jazyka zkoumáním rozdílu mezi mluveným a psaným jazykem nebo přesněji napětím mezi řečí a psaným projevem. V tomto díle čte hlas text, jehož slova se simultánně objevují na plátně a překrývají se. Jako by jej přehrával vokodér nebo počítač, je namluvený text umisťován do prostoru svým grafickým znázorněním. A dílo „Já jsem ústa“ (2014), jakési tableau animé, je jejím manifestem ztělesnění jazyka. Digitálně animované a rudě namalované rty, samostatné bez zbytku těla a napůl ponořené ve vodě, na prahu života a smrti, artikulují samy sebe jako hlasový a významový prostředek, posel či médium. Všudypřítomné psychedelické odříkávání přivádí diváka do transu a hypnotického stavu. Umělkyni zajímá jev ASMR (Autonomy Sensory Meridian Response, autonomní smyslová meridiánová reakce). Vytváří videa, v nichž figurují jemně smyslné zvuky – zadýchaný šepot, nehty na sklenici – které u některých návštěvníků vyvolávají mravenčení. V díle „Já jsem ústa“ prochází lehkou modifikací i hlas samotné Agnieszky Polské – tak, aby zněl v reproduktorech chraplavě a jiskřivě. Stejně jako v jejích dřívějších filmech odpovídá i zde toto rádoby erotické zhoršení smyslovému výkonu uzdraveného či vycvičeného těla pod tlakem. Jak si povšiml Ory Dessau, „rty jsou neosobní, bez tváře a digitalizované. Samostatné rty Agnieszky Polské představují následky vzniku mluvícího organismu. Aby mohly mluvit, musejí zapomenout na tělo, od něhož byly odděleny. Ve ,Vodních rýmech‘ je tělo upoutáno jednotou řeči/psaného projevu, zatímco v ,Já jsem ústa‘ tělo řeč odhmotňuje, nutí je mizet a zase se objevovat, ale jako něco, co se ztratilo, tj. jako vzpomínka, jako duch.“

Francouzský filozof Jean-Luc Nancy (nar. 1940 v Bordeaux), který zkoumá hlas („Le partage des voix“, 1982), tělo a dotek („Corpus“, 1992), „nás“ („Être singulier pluriel“, 1996) a v neposlední řadě i existenci a poezii („Zrození přítomnosti“, 1993), chápe poezii jako prezentaci přítomnosti: „,Poezie‘ neznamená literární žánr jako takový, ale meze ,literatury‘, ,psaníˇ, kde není napsáno nic, příchod přítomnosti, který nelze nikdy zapsat ani nijak předložit. Okraj, na němž psaní píše jen své vlastní meze a je odhaleno...“. Čemu přesně je odhaleno??? Takto otevřený je konec úvodu Jeana-Luca Nancyho k jeho „sbírce jako takové“ s názvem „Zrod přítomnosti“, která obsahuje i filozofovu vynikající esej o ontologii hlasu „Vox Clamans in Deserto“ pojatou jako divadelní hra, v níž na jevišti vystupují další slavní myslitelé hlasu, jako Saussure, Valéry, Rousseau, Kristeva, Hegel, Agamben, Montaigne nebo Derrida, a která končí touto definicí hlasu ve vztahu k Druhému: „Je to samotná duše, kterou hlas z Druhého vyvolává. Tím tomuto tématu prošlapává cestu, ale ještě je nenechá se usadit. Naopak se tématu vyhýbá. Nevyzývá duši, aby slyšela sama sebe nebo vůbec nějakou rozpravu. Jen volá, což znamená, že nutí duši, aby se chvěla, budí ji. Duše v sobě budí druhého. A to je hlas.“ Nancyho esej je představením o extatické povaze pozemského bytí a zaměřuje se na biblický příběh, v němž je Jan Křtitel hlasem v poušti. Pro Nancyho jsme všichni hlasy v poušti opuštěné existence. Jinými slovy, naše samotná existence, pozemské bytí, je pobytem v poušti. Hlas je v poušti opuštěn, ale zároveň představuje potřebu a dar. Nese se do dálky, přes velké prostory. To, „co tvoří podstatu existence“, je prostor, část prostoru, kde může hlas zaznít. Tato ochota odevzdat se vnějšku hlasem je součástí Nancyho projektu uvažování o „bytí s něčím“ neboli Mitsein (Ron Broglio). 

Poetry Passage#4 rozšiřuje vztahový prostor vybudovaný architektonickou a komunální ambicí hlasu. Kinematické dílo Agnieszky Polské a literární konstrukce přítomnosti Jeana-Luca Nancyho hledají místa odhalení jazyka, styčné body prahového stavu (stavů) psaní (a mluvení).

Agnieszka Polska se narodila v roce 1985 v polském Lublinu. Žije a pracuje v Krakově a Berlíně. Absolvovala Akademii výtvarných umění v Krakově (2005–2010, fotografický ateliér Agaty Pankiewiczové) a Universität der Künste Berlin (2008–2009, ateliér Hito Steyerlové). Svá díla začala vystavovat v Krakově v roce 2007. První velkou samostatnou výstavu mimo Polsko měla v roce 2010 v Kunstmuseum Dieselkraftwerk v německém Cottbusu. Zúčastnila se také řady společných výstav, jako „Bez lítosti“ v Muzeu moderního umění ve Varšavě (2008), „Bez dechu“ ve Vídeňském centru v Rakousku (2009), „Raná léta“ v KW Institutu současného umění v Berlíně (2010), „Staré dobré časy“ v Aarhus Kunstbygning v Dánsku (2010) nebo „Zapomínání vlastních jmen“ v Calvert 22 Gallery v Londýně (2012). V roce 2014 uspořádalo první samostatnou výstavu Agnieszky Polské v Británii umělecké centrum Nottingham Contemporary. V poslední době se kromě jiného zúčastnila 19. bienále v Sydney (2014) nebo výstavy „Pozastavená animace“ ve washingtonském Hirschhorn Museum and Sculpture Garden (2016). Byla mezi 21 finalisty ceny Pinchuk Future Generation Prize 2012. 

Agnieszku Polskou zastupuje galerie Żak/Branicka v Berlíně.

Kurátor: Adam Budak


Partner výstavy

Otevírací doba
Denně mimo pondělí 10.00–18.00.

Vstupné
VstupZdarma
Adresa
Veletržní palác, Dukelských hrdinů 47, Praha 7

Doprava
Metro C – Vltavská
Tram 6, 17 – Veletržní palác
Tram 1, 6, 8, 12, 17, 25, 26 – Strossmayerovo náměstí
Související fotografie
Kurátor
Adam Budak
hlavní kurátor/Chief Curator
Profil
Stálé expozice

Program následujících 7 dní