Eva Výborná, Tomáš Skalík


Datum konání: 03.03.2006 - 21.05.2006

výstavu pořádá Národní galerie v Praze – Sbírka moderního a současného umění

ve Veletržním paláci v respiriu 2. patra
Dukelských hrdinů 47, 170 00 Praha 7

Kurátoři: Jiří Valoch, Helena Musilová
                 
Hlavní partner NG: HVB bank
Hlavní mediální partner: Hospodářské noviny
Partner: Termo, IFM
Mediální partneři: Art&antique, Classic FM, ČRo 3 - Vltava

Společnou výstavou Evy Výborné (1965) a Tomáše Skalíka (1978) pokračuje Sbírka moderního a současného umění Národní galerie v Praze – Veletržní palác v dlouhodobém záměru prezentovat veřejnosti systematicky to, co považuje za nejzávažnější a nejkvalitnější z tvorby nejmladší, nastupující výtvarnické generace. Evu Výbornou zde mohli návštěvníci vidět již při reprezentativní přehlídce Nejmladší, kurátorsky připravené Milanem Knížákem, Tomášem Vlčkem a Jiřím Valochem v roce 2003. Setkání obou umělců ve výstavních prostorách respiria není náhodné – spojuje je nové uplatnění jazyka geometrie, v našem nejmladším umění poměrně vzácné, jež lze charakterizovat jako originální přehodnocení oné radikální oproštěnosti, kterou přinesl minimal art, se snahou obohatit ji různými významy a odkazy, které byly minimal artu cizí ... Důležitá je též subtilnost estetických složek poselství. Pracím obou umělců je společné i to, že oba – byť v odlišných podobách – divákovi de facto programově neumožňují, aby „normálně viděl“ celé útvary, s nimiž pracují.

Eva Výborná, která se po studiu na Akademii výtvarných umění v Praze vrátila do Českých Budějovic, patří ke generaci, v níž mnoho umělkyň a umělců nahradilo malbu či kresbu fotografií. Ale v záplavě nejrůznějších figurativních řešení ona jediná pracuje výhradně s abstraktním jazykem geometrie, i když také pro ni se stala fotografie velkého formátu, které jsou dnes technologicky možné, nejčastějším finálním dílem. Její metoda je poměrně komplikovaná – a možná také proto je tak jedinečná. Sestavuje doslova komorní konstrukce z kartonu, v nichž využívá svých zkušeností s lapidárními intervencemi do konkrétních prostorů, ale slouží jí pouze jako modely, které může potom vyfotografovat. V souladu s postmoderní situací, v níž žijeme, volí jejich skladbu ve škále od lapidárních reduktivních sestav až po různé varianty labyrintu. Na fotografiích ovšem vidíme vždy pouze fragmenty, detaily těchto miniinstalací – pro autorku není podstatný celek konstrukce, ale jednotlivé dílčí situace, které v nich může objevit. Do hry tedy vstupuje několik aspektů : formy detailů výchozí konstrukce, samotné danosti fotografického aparátu jako média a v těsné souvislosti s nimi potom světlo a barva. Neboť autorka své objekty různě nasvětluje a pro každou sérii volí nějaký barevný filtr. Výsledkem jsou tedy v nejlepším smyslu slova fotografické obrazy, na nichž jsou určité, většinou hodně fragmentární geometrické formy obklopeny barevným světlem. Je pak otázkou postoje diváka, vnímá-li tyto fotografické obrazy především jako novou fascinující estetickou kvalitu a obohacení sféry aktuální fotografie o dosud nevídanou konceptuální a estetickou kvalitu, tematizující samotné možnosti barvy a světla, nebo chce-li akcentovat dřív určité transcendentální působení celku.

Tomáš Skalík, končící letos magisterské studium v ateliéru Jana Ambrůze na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně, zaujal tím, jak dovede originálně spojit pregnantní konceptuální záměr s novou vizuální formou. V posledních letech je zcela zaujat uměleckou aktualizací fenoménu, který objevil. Chápe jej jako něco, co přináší do sféry výtvarného umění nové vizuální kvality i nové zkušenosti. Také projekt pro Veletržní palác označil jako IFM prostor, neboť tato zkratka charakterizuje novou technologii senzorů, které ve svých instalacích používá. Původně samozřejmě jsou určeny třeba do továren, slouží automatizaci výroby a bezpečnosti člověka při ní. Umělec je ovšem přenáší do světa umění, ale nikoliv pouze jako nalezené objekty, které by se v duchampovské tradici stávaly východiskem nových estetických zážitků. Tento aspekt je ve Skalíkových realizacích samozřejmě také přítomen, ale funguje v nedílné součinnosti s faktem, že tyto senzory, vysílající laserovou nebo infračervenou linii do prostoru, mohou - díky své různé lokalizaci a možnosti určitou linii v prostoru ukončit – vymezovat jednotlivé jednoduché geometrické formy. Tak se v prostoru objeví lapidární geometrické útvary, které nemůžeme identifikovat jinak, než tím, že se dostaneme s určitou linií do přímého kontaktu, což vyvolá zvukový, případně i vizuální signál. Estetické vnímání objektů, které Tomáš Skalík v instalacích používá, je tedy vlastně trochu „odváděním pozornosti“ od neviditelných lapidárních geometrických forem, které jsou sice neviditelné, ale můžeme je identifikovat, jakmile si uvědomíme koncept určitého díla. Svůj koncept neviditelné postminimalistické sochy autor rozehrál do škály různých variant, počínaje elementární formou čtverce v prostoru, vymezeného svými koncovými body, a konče parafrází robustní kruhové železné realizace jeho učitele, která je shodou okolností umístěna v sousedícím prostoru jen o pár metrů dál. 

Vstupné:
základní: 50 Kč
zlevněné: 20 Kč

Otevírací doba:
denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin

Stálé expozice

Program nejbližších 7 dní

Čtvrtek
Pátek
žádné programy
Pondělí
žádné programy
Úterý
17:00 - 18:00
Japonsko a anime