Maria Lassnig 1919–2014


Datum konání: 16.02.2018 - 17.06.2018
Místo konání: Veletržní palác

„Vždy, dokonce už zamlada, jsem usilovala o jisté zpřítomnění. Ve své tvorbě, která je imerzivním uměním rozechvívajícím nervová vlákna, překonávám závoj nepřítomnosti.“

Maria Lassnig, 16. listopad 1996

Národní galerie v Praze s potěšením představuje první velkou výstavu průlomové tvorby jedné z nejvýznamnějších umělkyň současnosti Marii Lassnig (1919–2014, Rakousko), kterou doprovází prezentace jejího průkopnického díla na poli filmové animace Má animace je umělecká forma. Maria Lassnig, filmová tvůrkyně (v rámci cyklu Moving Image Department).

Výstava zahrnující přes 50 velkorozměrných obrazů, kreseb a akvarelových cyklů, skulptur a filmů, které odhalují dlouhodobý zájem Marii Lassnig o zkoumání těla a sebereprezentaci, pokrývá celé, více než sedm desetiletí trvající profesní působení umělkyně – od abstraktních děl, která vznikala ve Vídni čtyřicátých let přes malířské experimenty z doby jejího pařížského a newyorského pobytu včetně progresivní filmařské tvorby až po zralé dílo vytvořené po návratu do Rakouska v roce 1980, včetně pouze vzácně vystavovaných skulptur. Retrospektivu pak uzavírají obrazy, kresby a akvarely z posledních let života Marii Lassnig, které spadají do autoportrétní tvorby a zkoumají ideový základ, z něhož vychází většina jejích děl, zejména „vnímání těla“. Umělkyně se zaměřuje na introspektivní zkušenost a zachycení neviditelných aspektů niterných pocitů, což sama popisuje následovně: „Před plátno předstupuji takříkajíc nahá. Nemám žádný cíl, plán, model nebo fotografii. Nechávám věcem volný průchod. Ale mám výchozí bod, který je výsledkem zjištění, že jedinou opravdovou realitou jsou vjemy, které se odehrávají v hranicích mého těla. Jsou to fyziologické pocity: tlak, který vnímám vsedě nebo vleže, napětí a zakoušení prostoru. Tyto věci je těžké zobrazit.“

Maria Lassnig se od počátku inspirovala uměleckými hnutími, která oslavovala gestickou, neformální a spontánní praxi, jako byl informel, tachismus a surrealismus, ale také body artem a performativním uměním, a pod těmito vlivy vytvořila soudržné dílo sestávající z odvážně expresivních olejomaleb jasných barev, jejichž středobodem byla lidská postava – často fragmentovaná, deformovaná a groteskní. Tyto obrazy, na nichž je sama sobě modelem, upozorňují na křehkost těla, stárnutí a běh času. Jsou současně sebeznázorněním i sebeodhalením a vztahují se ke slovům samotné umělkyně: „osamělost dané osoby, neschopnost využívat kohokoli jiného, meditace a použití skalpelu k vědeckému zkoumání ochotného subjektu, vlastního já“.

Maria Lassnig se narodila roku 1919 ve městě Kappel am Krappfeld v rakouských Korutanech. Za druhé světové války navštěvovala vídeňskou Akademii výtvarných umění a své stadium úspěšně završila v roce 1945. V instituci trpící pod nacistickým jhem, z jejíž knihovny zmizely knihy o impresionismu a expresionismu, si vytvořila koncept „subjektivní barvy“ a rozhodla se zaměřit na hloubkovou analýzu vlastního (tělesného) já. V Klagenfurtu se posléze obklopila spisovateli, malíři a intelektuály z tehdejší výtvarné scény, pokračovala v malování a postupně rozvíjela umělecký postup, který záhy začal prozrazovat její zájem o autoportrét. V Rakousku objevila surrealismus a kubismus, směry, které ovlivnily její rané obrazy z čtyřicátých a padesátých let. V doprovodu Arnulfa Rainera později odjela do Paříže, kde se setkala s André Bretonem, Paulem Celanem a Gisèle Celan-Lestrange, Benjaminem Péretem a Toyen, kteří ji seznámili se surrealismem, o němž později mluvila jako o „osvobození od tradice“. Během této cesty se nechala inspirovat také informelem a vytvořila své první kresby vyjadřující „vnímání těla“. Její pařížský pobyt v letech 1961 až 1968 vyústil v cyklus velkorozměrných bílých obrazů, jež nazvala „Strichbilder“ neboli „čárové obrazy“ a jež chápala jakožto „figuraci tělesných pocitů“. V letech 1968 až 1980 žila v New Yorku, kde studovala film a animaci na Nové škole vizuálních umění; současně se posunovala novým směrem ve své malířské tvorbě a začala se přibližovat „americkému realismu“, jak tento žánr sama pojmenovala a kde se na ploše jednoho obrazu vedle sebe ocitají niterné pocity i vnější reprezentace ve formě realisticky ztvárněných těl. V USA, jimž přezdívala „země silných žen“, zůstala do roku 1980. Poté se vrátila do Vídně, kde vyučovala až do roku 1989. V osmdesátých letech se odklonila od „realistické“ reprezentace a portrétů, vrátila se k abstrakci a obrazům vyjadřujícím „vnímání těla“, své náměty čerpala také z mytologie a využívala archaických prvků. V roce 1998 započala etapu „drastických obrazů“ věnovaných existenciálním tématům (iluzím, vztahu mezi pohlavími, pomíjivosti, smrti a destrukci). V roce 2013 dokončila svůj poslední portrét – „Autoportrét se štětcem“.

Maria Lassnig významně ovlivnila a ovlivňuje vývoj malířství dvacátého a jednadvacátého století, přestože se její tvorba donedávna netěšila odpovídající pozornosti. Její vizionářská a nekompromisní tvorba se setkala s pozitivním kritickým ohlasem a inspirovala další generace umělců, včetně Paula McCarthyho a Martina Kippenbergera. Spolu s Louise Bourgeois, Agnes Martin a Joan Mitchell je považovaná za jednu z nejdůležitějších umělkyní dvacátého století, která se stala průkopnicí ženské emancipace v uměleckém světě dominovaném muži.

Tvorbě Marii Lassnig se dostalo kritického uznání, když v roce 1980 reprezentovala Rakousko na 39. benátském bienále. Po svém návratu z New Yorku nastoupila na Akademii užitých umění ve Vídni a stala se první ženou, která v německy hovořícím světě zastávala post profesorky umění. V roce 1988 byla první ženou, které byla udělena Rakouská státní cena. Její umělecká díla byla představena na mnoha samostatných mezinárodních výstavách, včetně „Maria Lassnig“ ve vídeňském Museum Moderner Kunst v roce 1985, „From the Inside Out“ v amsterodamském Stedelijk Museum v roce 1994, „Drawings and Watercolors 1946-1995“ v pařížském Centre Georges Pompidou v roce 1995, „Maria Lassnig“ ve vídeňském MUMOKu v roce 1999 a v londýnské Serpentine Gallery v roce 2008 a newyorském MoMA PS1 v roce 2014. Lassnig se rovněž zúčastnila výstavy documenta 7 (Kassel, 1982), 46. benátského bienále v roce 1995, 4. istanbulského bienále v roce 1995, výstavy documenta X (Kassel, 1997), 55. ročníku Carnegie International Pittsburgh v roce 2008 a řady významných skupinových výstav, jako byly „Broken Mirror“ Kunsthalle Wien (1993), „Féminin-Masculin“ v Centre Georges Pompidou (1995),  „Wack! Art and the Feminist Revolution“ v LA MoCA (2007). V roce 2013 získala na 55. benátském bienále Zlatého lva za celoživotní dílo.

Výstava „Maria Lassnig“ a doprovodná výstava „Má animace je umělecká forma. Maria Lassnig, filmová tvůrkyně“ jsou upravené verze výstavy „Maria Lassnig“, která se konala v Tate Liverpool pod dohledem kurátorky Kasii Redzisz za asistence Lauren Barnes 18. května – 18. září 2016. 

Výstava vznikla ve spolupráci s Maria Lassning Foundation Vienna a koná se pod záštitou Rakouského velvyslanectví v Praze a s podporou Rakouského kulturního fóra v Praze.

Kurátor: Adam Budak, ve spolupráci s Kasiou Redzisz
Architektonické řešení: Jiří Příhoda
Projektový manažer: Jan Vítek

   

 

Otevírací doba
Denně mimo pondělí 10.00–18.00.

Vstupné
Základní250 Kč
Snížené150 Kč
Rodinné450 Kč
Školní skupiny30 Kč
Adresa
Veletržní palác, Dukelských hrdinů 47, Praha 7

Doprava
Metro C – Vltavská
Tram 6, 17 – Veletržní palác
Tram 1, 6, 8, 12, 17, 25, 26 – Strossmayerovo náměstí
Fotografie
Přiložené soubory
tz_grand-opening-narodni-galerie-v-praze-2018.pdf (TZ_Grand Opening Národní galerie v Praze 2018)
press-release_grand-opening_national-gallery-in-prague.pdf (Press release_Grand Opening_National Gallery in Prague)
Kurátor
Adam Budak
kurátor speciálních projektů
Profil
Doprovodné programy
Neděle v galerii
Datum konání: 25.02.2018 - 25.02.2018
Více informací
Sbírkové expozice

Program následujících 7 dní