Sbírka starého umění

Klášter sv. Anežky České

V autentickém prostředí prvního kláštera klarisek v Čechách, založeného pravděpodobně roku 1231 sv. Anežkou Českou, dcerou krále Přemysla Otakara I., je od listopadu roku 2000 zpřístupněna nově koncipovaná expozice středověkého a raně renesančního umění.

První část expozice v patře sleduje vývoj českého umění od deskových obrazů a sochařství poloviny 14. století (Mistr Vyšebrodského oltáře, Mistr Michelské madony) přes "měkký" sloh Mistra Theodorika k obrazům Mistra Třeboňského oltáře a dílům krásného slohu (Madona svatovítská, Sv. Petr ze Slivice, Varianta Krumlovské madony). Zatímco ve 14. století a v období kolem roku 1400 patřily Čechy a Praha k významným centrům evropského uměleckého dění, v 15. století naopak umělecké podněty spíše přijímaly (Mistr Svatojiřského oltáře, Mistr Puchnerovy archy, Mistr Litoměřického oltáře). Česká a moravská díla z 15. a počátku 16. století jsou v expozici nově konfrontována s tvorbou ostatních středoevropských oblastí, s nimiž Čechy v té době spojovaly těsné kulturní kontakty. Obraz Madony s dítětem od Mistra IW tak vede dialog s dílem stejného námětu od saského umělce Lucase Cranacha st. Významný Mistr žebráckého Oplakávání je zastoupen svým stěžejním dílem dokládajícím vysokou úroveň řezbářství v oblasti jižních Čech, zatímco vliv tzv. podunajské školy (v expozici např. obraz Albrechta Altdorfera) se odráží v tvorbě Mistra IP.

Šternberský palác

Expozice ve Šternberském paláci se pro milovníky umění nově otevírá po celkové instalaci, uskutečněné v letech 2002 a 2003. Její úvod náleží památkám z období antického Řecka a Říma. Sály prvního patra dále obsahují slavnou estenskou kolekci italského umění 14. - 16. století. Ta v sobě zahrnuje jak díla starších toskánských mistrů (B. Daddi, Lorenzo Monaco), tak práce benátské školy (dílna Vivariniů) a mistrovské ukázky florentského manýrismu (A. Bronzino, A. Allori). Pozoruhodnému souboru staršího nizozemského malířství vévodí triptych Geertgena tot sint Jans a monumentální oltářní archa Jana Gossaerta zv. Mabusse. Vystavená sbírka ikon nabízí příklady z tvorby většiny významných center Středomoří a východní Evropy.

Ve druhém patře paláce se návštěvník setká s tvorbou italských, španělských, francouzských a nizozemských mistrů 16. - 18. století. Nechybí zde velká jména evropského malířství, mezi nimi Tintoretto, Ribera, Tiepolo, El Greco, Goya, Rubens či van Dyck. Mimořádnou kvalitou vyniká zvláště kolekce holandských mistrů, které vévodí díla Rembrandtova, Halsova, Terborchova, Ruysdaelova a van Goyenova. Samostatný kabinet, instalovaný ve stylu první poloviny 19. století, připomíná osobnost Josefa Hosera. Tomuto významnému sběrateli a mecenáši vděčí Národní galerie za podstatnou část svých sbírek starého umění.

Přízemí je věnováno expozici německého a rakouského umění 16. - 18. století. Mezi řadou mistrovských děl, jejichž autory jsou např. Lucas Cranach či Hans Baldung zv. Grien, nalezne návštěvník i jeden z nejslavnějších obrazů evropského malířství, Růžencovou slavnost od Albrechta Dürera. Malba vznikla v Benátkách roku 1506 a do Prahy se dostala zásluhou císaře Rudolfa II.

Expozici doplňují komorní soubory dobového uměleckého řemesla a drobné plastiky. S kreslířským a grafickým uměním minulých staletí se návštěvník setká v grafickém kabinetu v přízemí paláce. Výstavní sály opět zdobí původní barokní nástěnné a nástropní malby, odkryté a nákladně restaurované v průběhu uplynulých tří let.

Schwarzenberský palác

V nové stálé expozici je ve třech podlažích rekonstruovaného objektu paláce prezentováno na 160 sochařských exponátů a 280 ukázek pozdně renesančního a barokního malířství vytvořených od konce 16. století do konce století 18. na teritoriu zemí Koruny české.

Vnitřní členění objektu Schwarzenberského paláce a dislokace jednotlivých místností, určených pro potřeby stálé expozice „Baroko v Čechách“, vedly již v roce 2002 k rozhodnutí prezentovat odděleně kolekce sochařskou a malířskou. Monumentální kamenné sochy „vítají“ návštěvníky hned při vstupu do budovy. Jsou zde umístěny i proslulé kamenné skulptury Matyáše Bernarda Brauna z atiky pražského Clam-Gallasova paláce (1714-1716) a oba andělé z poustevny u Lysé nad Labem, doplněné o sochy mouřenínů z brány zámku v Kounicích od Ferdinanda Maxmiliána Brokofa. Ve třech navazujících sálech následuje expozice koncipovaná podle tradiční chronologie a slohových období raného, vrcholného a pozdního baroka. V sousedním prostoru jsou v takovémto rozsahu prvně představeny nejkvalitnější dochované příklady každodenní dílenské praxe uměleckých ateliérů zejména 18. století – sochařské i malířské skici, modely, autorské i dílenské repliky a kopie.
Kmenová instalace ve 2. a 1. patře paláce staví důsledně na nejkvalitnějších malířských dílech, známých většinou z předchozí expozice v klášteře sv. Jiří. Kolekce je koncipována opět podle ustálené chronologie v posloupnosti slohových cyklů v rozpětí od pozdní renesance, představené tvorbou umělců činných na pražském dvoře císaře Rudolfa II., až po doznívání barokní kultury na sklonku 18. století. Nová expozice se opírá o všechna velká jména domácího výtvarného umění 17. a 18. století s důrazem na klíčové osobnosti. Vyváženými soubory tak je představena malířská tvorba Hanse von Aachen, Bartholomaea Sprangera, Roelanta Saveryho, Michaela Willmanna, Jana Kryštofa Lišky, Václava Vavřince Reinera, Antona Kerna, Jana Petra Molitora a Norberta Grunda. Svět pozdně renesančních sbírek – kabinetů umění a kuriozit – připomene náznaková rekonstrukce takovéto kolekce s charakteristickými příklady drobné malby a plastiky a s ukázkami dobového uměleckého řemesla. Nejvýznamnějším osobnostem barokního malířství v Čechách – Karlu Škrétovi a Petru Brandlovi – byly úmyslně vyčleněny reprezentativní prostory, které dají vyniknout kvalitám obou obrazových souborů, právem považovaných za chloubu celého galerijního fondu starého umění. V jedné z místností prvního patra jsou v záměrné konfrontaci rovněž prvně instalovány portréty Petra Brandla společně s podobiznami Jana Kupeckého. Oba malíři reagovali na obdobné (francouzské a holandské) inspirační zdroje evropské portrétní tvorby. Specifickou formou „panelové“ instalace obrazů podle zásad kontrastu a symetrie protějškových dvojic („compagnonů“) – krajin, zátiší i figurálních kompozic – má být připomenut charakter dobových šlechtických obrazáren, dosahujících největší obliby a rozšíření v době kolem roku 1700. Právě v interiérech městských i venkovských sídel příslušníků domácí aristokracie se nalézaly rovněž další vzácné artefakty včetně kabinetních sochařských kusů, zhotovovaných většinou z exkluzivních materiálů – bronzu, slonoviny, želvoviny, mramoru a alabastru. Obrazové kolekce malířů 18. století doprovází pečlivě zvolené ukázky drobné řezby definitivního charakteru, vzešlé z pražských ateliérů Františka Ignáce Weisse, Karla Josefa Hiernla, Jana Antonína Quitainera a Ignáce Františka Platzera, instalované v moderních vitrínách s dokonalým osvětlením.