Národní galerie Číny

Výstavu připravuje: Národní galerie v Praze - Sbírka moderního a současného umění ve spolupráci s Národní galerií Číny

Mezi disciplínami a žánry výtvarného umění, jimiž české umění započalo novou epochu vývoje po cenzuře stalinistického socialistického realismu poloviny padesátých let, to bylo právě sochařství, které českému umění otevřelo nové horizonty. V dějinách českého umění hrálo sochařství vždy klíčovou úlohu. Právě sochařství stálo ve středu pozornosti v epoše gotiky, kdy se Praha stala centrem takzvaného „krásného slohu", právě prostřednictvím sochařství promluvily světelné a prostorové vize duchovních extází smyslových doteků v období vrcholného baroka; české sochařství pak bylo opět nejsilnějším uměleckým oborem kolem roku 1900 a v prvních desetiletích 20. století. Nikoli náhodou se světově vůbec první retrospektivní výstava génia moderního figurálního sochařství Augusta Rodina konala roku 1902 právě v Praze. Stejně tak nebylo náhodou, že právě český sochař Otto Gutfreund ve své tvorbě plně zhodnotil analytický i syntetický kubismus Pabla Picassa a Georgese Braqua, přičemž byl Gutfreund jediným umělcem v dějinách umění západní civilizace, který nalezl pro kubismus adekvátní výraz v plastice. Díla Vincence Makovského a Hany Wichterlové pak vytvořila spojnici české sochařské tradice s avantgardními směry v umění 20. století - s abstrakcí a surrealismem. Sochařství se vždy jevilo zvláště významné v těch okamžicích českého umění, kdy bylo třeba znovu spojit vše, co se stalo nedosažitelným ideálem v prožívané realitě. Přechody mezi myšlenkovou abstrakcí a skutečností přístupnou smyslům se staly ústředním momentem tvůrčího přístupu českých sochařů mnoha staletí a generací. Tento základ poskytl výchozí bod mnoha mladým umělcům vstupujícím do světa umění v padesátých letech, kdy hledali východisko z kultury, jíž zcela dominovala ideologie socialistického realismu. Tato ideologie ve své době určovala sochařské formy, stejně jako diktovala konvenční realisticko-naturalistický způsob zobrazování „revolučních společenských sil" - dělníků, sportovců, pionýrů a pionýrek, vojáků a politiků. Zatímco oficiální sochařství a jeho profesionální výuka byly po umělecké stránce zcela paralyzovány výše zmíněnou politickou mocí a ideologií, všichni umělci, jimž šlo v prvé řadě o umělecké, a nikoli ideologické cíle a úkoly, hledali útočiště v méně viditelných oblastech sochařství a zejména v návrhářství. Vůdčí osobnosti sochařství šedesátých let tak vlastně byly absolventy oborů jako malba či návrhářství: Karel Malich, Stanislav Kolíbal, Zbyněk Sekal, Stanislav Libenský a René Roubíček. Kromě studia malířství, u něhož sochaři generace šedesátých let začínali, to byl ještě zejména sklářský ateliér Václava Kaplického na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, jímž prošli Libenský, Roubíček, Kopecký a Cigler. Znovu pak zhodnotili východiska českého umění a sochařství, zejména úsilím o čistotu tvarů a průzračnost hmoty, spolu se snahou zapojit do plastického výrazu světlo. Výstava představuje dílo generace šedesátých let a zejména přínos českého sochařství světovému umění v oblasti skleněné plastiky, jakožto zcela původní cesty, moderním uměním spojené s tvůrčím myšlením a zkušeností naší kulturní tradice, která tak otevřela nové možnosti umění 20. století.

Tomáš Vlček

Úryvek textu z katalogu výstavy

„České sochařství z let 1958- 1989 představuje pozoruhodnou kapitolu v dějinách evropského umění. Na rozdíl od trendů a projevů, které určovaly stylové konvence mezinárodního umění 2. poloviny 20. století, české sochařství a česká skleněná plastika zůstaly zdánlivě většinou jen u potřeb překonat nepříznivou dobu. Ale právě v tomto úkolu české umění mohlo aktualizovat některé z tradičních svých hodnot a uplatňovat je při hledání své nové identity, pro níž se staly charakteristickými posuny významů mezi protiklady a odlišnostmi, mezi hmotou a světlem, mezi výrazy reagujícími na útlak a vizemi spojenými se zdánlivě neperspektivními utopiemi. Zde české sochařství pokračovalo v hledání přechodů mezi druhy umění, pokračovalo v míšení projevů v rámci malého kulturní prostoru, tak jak to bylo časté v přechodech a mutacích jednotlivých stylů v dějinách českého umění a jak to také je časté mezi jeho obory, mezi hudbou, výtvarným uměním, divadlem, literaturou, aby v přesunech od pevných stylových forem k přechodným objevovalo cestu od jistot moci k nejistotám tvůrčích utopií."

Tomáš Vlček