Stálá expozice Krajina v českém umění, která byla pro veřejnost otevřena 28. května 2004 a z důvodu instalace Mezinárodního bienále – IBCA 2005 uzavřena, se nyní opět otevírá veřejnosti.

Obraz Silvio a Dorinda od Karla Škréty  byl při příležitosti otevření expozice zrestaurován akademickými malíři  Petrem  Barešem a Jiřím Brodským.

Národní galerie v Praze, palác Kinských
Staroměstské nám. 12, 110 15 Praha 1

Autor koncepce: Milan Knížák

Hlavní kurátoři:
Vít Vlnas (Sbírka starého umění)
Naděžda Blažíčková-Horová (Sbírka umění 19. století)
Tomáš Vlček (Sbírka moderního a současného umění)
Anna Rollová (Sbírka grafiky a kresby)

Odborná spolupráce:
Andrea Rousová (Sbírka starého umění)
Šárka Leubnerová (Sbírka umění 19. století)
Veronika Hulíková (Sbírka umění 19. století)
Olga Uhrová (Sbírka moderního a současného umění)
Jana Wittlichová, Zuzana Novotná (Sbírka grafiky a kresby)
Tomáš Sekyrka (Archiv NG)
Pavel Scheufler (FAMU)

Grafická úprava průvodce: Stanislav Kolíbal

Autor architektonického řešení expozice: Vladimír Hora

Vystavené exponáty jsou převážně ze sbírek NG v Praze.
Zápůjčky se uskutečnily z Uměleckoprůmyslového musea v Praze, Galerie Benedikta Rejta v Lounech a ze soukromých sbírek.

Hlavní mediální partner: Hospodářské noviny
Mediální partneři: Classic FM,  Český rozhlas 3 – Vltava, Art and Antiques
Finanční partner lektorských oddělení: HVB Bank

Krajina jako prostředí, ve kterém člověk žije, je jedním ze stále se opakujících inspirativních výtvarných námětů.
Krajinomalba představuje samostatný malířský a grafický druh zobrazující krajinu fantastickou i skutečnou, ideálně komponovaný i konkrétní výsek přírody.
Nová stálá expozice připravená pro palác Kinských má přesvědčivým způsobem ukázat pomyslný oblouk, kterým české krajinářství za poslední staletí prošlo. Mapuje nejdůležitější krajináře – ty výraznější, pokud kapacita dovoluje, i menším autorským souborem – a poukazuje i na specifičnost některých aspektů krajinomalby, například na vedutu, krajiny se sociálním aspektem nebo krajiny fantaskní a symbolizující.

Česká barokní krajina
Pevný základ stylový i koncepční dali malířům krajinářům doby 17. a 18. století jižumělci přišlí z Nizozemí na dvůr císaře Rudolfa II. koncem 16. století – Roelant Savery a Pieter Stevens. Právě Savery srostl s českým prostředním nejpevněji, jak svědčí jeho kresby z pražského prostředí, či scény s krajinnými výseky pořizovanými v okolí Prahy. Nicméně nadcházející generace malířů chápala, alespoň prozatímně, motiv krajiny jako „pouhý“ doplněk figurální malby. Již v první polovině 17. století lze vypozorovat v tvorbě Karla Škréty zvýšený zájem o krajinné prostředí, jak dokládá úvodní a nejstarší obraz expozice, ikonograficky ojedinělá scéna Silvio a Dorinda, zachycující tragický moment skonání Dorindy proměněné ve vlka.

Motiv krajiny nalezl širší uplatnění, a to dokonce v několika polohách, v mnohotvárné produkci Jana Rudolfa Byse. Z umělcova raného pražského období pocházejí pastorálně laděné protějškové obrazy s Jitřní krajinou a Večerní krajinou, inspirované dílem holandských italizujících malířů (Nicolaes Berchem, Karel Dujardin). Teprve s tvorbou Jana Jakuba Hartmanna a jeho syna Františka Antonína však získává krajinářská produkce domácí umělce, kteří se na téma krajiny specializovali. Oba umělci tvořili ve velmi příbuzném stylu. Vedle charakteristických výjevů s okraji listnatých lesů s odpočívajícími poutníky či sedláky malovali přímořské krajiny s lidnatými přístavišti (Říční krajina s údolím a řekou, Mořský záliv, Krajina s rybím trhem). Dle vzorů nizozemského malíře Jana II Brueghela vznikaly četné kompozice s biblickými tématy skrytými divákovu oku v hustém lesním porostu či stromoví (Krajina s Rodinou na útěku do Egypta I. a II., Krajina se sv. Janem Křtitelem). Prostorové dělení na tři plány – popředí hnědé, střed zelené a pozadí modré – spolu se snahou o drobnopisnou malbu ukazují na inspirační zdroje pocházející z nizozemské malby pozdního 16. století a tzv. frankenthalské školy.

V díle pražského mistra Františka Theodora Dallingera se krajina objevuje jednak v zátiších s loveckým úlovkem zasazeným do krajinného prostředí nebo doprovází biblické náměty.

Krajinomalbě věnoval značnou pozornost i plodný virtuos české rokokové malby Norbert Grund. V drobnopisné malbě malého formátu dokázal představit hned několik typů krajin: od „uměle“ vytvořené (park, zahrada) až po volné scenerie s žánrovými nebo mytologickými výjevy. Obraz Krajina s troskami okrouhlého chrámu zaujme pro Grunda neobvyklým formátem i kompozičním schématem inspirovaným jevištní inscenací. Kompozice podobného rázu produkovali malíři Josef Platzer a Kristián Seckel, specialisté na malbu architektur, výjevy s fiktivními stavbami. Na dílo této trojice malířů pak reaguje František Xaver Procházka a Ludvík Kohl, kteří již náležejí do kontextu českého malířství 19. století.   
Andrea Rousová

Součástí právě otevřené stálé expozice je nově zrestaurované dílo
Karel Škréta (1610–1674)
SILVIO A DORINDA
Škréta tímto dílem inspirovaným divadelní hrou Giambattisty Guariniho Il pastor fido (Věrný pastýř, 1590) uvedl do české malby zcela nové téma. Guariniho pastorální tragikomedie (jak zní podtitul hry) byla s úspěchem uváděna ještě dlouho od své premiéry, a proto není vyloučeno, že ji Škréta mohl shlédnout během svého pobytu v Itálii ve 30. letech 17. století. Podobně jako italští a holandští malíři i Škréta si vybral úsek hry s dramatickým dějem – ve IV. aktu se pastýř Silvio vydal se sluhou Lincem  do lesa na lov. Nešťastnou náhodou však smrtelně poranil nymfu Dorindu, která se skrývala v křovinách, převlečena do vlčí kůže. I Silvio byl zasažen šípem, avšak šípem lásky vystřeleným z luku Amora, a v tento osudný moment se do ní zamiloval. Bohatá lesní vegetace přesně vystihuje místo, kde se děj odehrává  – i proto se tomuto divadelnímu žánru říkalo favola boschereccia (příběh lesní). Škréta zde věnoval krajinnému výseku značnou pozornost – listoví stromů je velmi lehce nahozeno a vytváří tak nerušivou kulisu pro aktéry děje. Restaurování obrazu v tomto roce přineslo mnohá nová a zajímavá zjištění včetně odkrytí data vzniku obrazu v roce 1653.
Andrea  Rousová

Krajinomalba 19. století
Obraz krajiny jako samostatného malířského druhu převzalo umění 19. století z předchozích období, ale obzvláště si jej oblíbilo a maximálně rozvinulo. Po celé 19. a ještě na začátku 20. století krajinářská tvorba převyšovala figurální, a to nejen kvantitativně. Vznikala celá řada speciálních krajinářských škol. Tento mohutný rozkvět krajinomalby souvisel především s novým vztahem nastupující měšťanské společnosti k přírodě. Její zálibě ve výletech pohotově vycházeli vstříc vedutisté a v malbě i grafice zachycovali oblíbená výletní místa, pohledy na zámky, hrady a města, vyhledávali romantické přírodní partie, které ostatně ovlivňovaly nejen výtvarné umění, ale i poezii a hudbu.

Největší rozmach krajinářství v Čechách se odehrával ve znamení romantismu a později jeho obratu k realismu. Pro umění střední Evropy, a tedy i pro české umění, byla zprvu nejdůležitější situace v sousedním Německu, teprve kolem roku 1850 se naši malíři častěji vydávali na studia do Paříže. Na rozdíl od francouzského romantismu, vzrušeného, patetického a převážně figurálního, měl německý romantismus charakter spíše tiše rozjímavý a teskně elegický a více preferoval krajinářství. Byl nám bližší a pronikal k nám přibližně už od dvacátých let 19. století, svého vrcholu dosáhl před jeho polovinou v díle žáků krajinářské školy vedené Maxem Haushoferem. Haushofer své žáky, k nimž postupně patřili Adolf Kosárek, Alois Bubák, Bedřich Havránek, Alois Kirnig, Hugo Ullik, Leopold Stephan, Wilhelm Riedel a Julius Mařák, už vodil do plenéru a seznamoval je nejen s romantikou bavorských solnohradských Alp a jezer, ale brzy také s krásou české krajiny.

Haushoferovi žáci pomalu, ale jistě přiváděli českou krajinomalbu na pomezí realismu. Romantická láska k přírodě se u nich prolínala už s pronikavým zájmem o skutečnost. Přímo v plenéru před konkrétním motivem nejprve prováděli pouze skicu, podle ní v ateliéru komponovali obraz, aby ho – většinou – dokončili opět přímo v krajině.

Realistické a plenérové krajinomalbě Antonína Chittussiho nejde už jen o zobrazení přírodního záběru, ale po vzoru francouzských krajinářů o vystižení dojmu, jímž působí v určitém, konkrétním denním osvětlení.

Ale ani s nástupem realismu u nás romantismus neřekl své poslední slovo. Zejména malebná Praha inspirovala k romantismu asi výrazněji než jiná města, takže když se ke konci 19. století začíná mluvit o neoromantismu, je těžké určit, jestli romantismus jenom přetrvává, nebo je nově vzkříšen. Až do konce století se v našem malířství romantické a realistické prvky nepřestaly prolínat, stejně jako vlivy německé a francouzské.

Koncem 19. století Julius Mařák upevnil tradici české krajinomalby a převedl ji do století 20. Jeho žáci vyznačili novou vývojovou etapu, založenou už na vědomém a obsáhlém studiu krajiny, na barevném tlumočení její atmosféry a citového prožitku. Impresionismus v podání generace devadesátých let, zastoupené Václavem Radimským a žáky Mařákovy školy v čele s Antonínem Slavíčkem, ovládl přelom století kultem jasné čisté barvy a bezprostředního štětcového záznamu. Intimní záběry i široké rozhledy zachycovaly přírodu nově viděnou i cítěnou, ve střídání roční a denní doby i počasí, a zejména oživenou lidskou prací (krajiny s oráním, setím, se žněmi). Od první poloviny 19. století se připojovali i odchovanci dalších ateliérů pražské Akademie výtvarných umění se svými osobitými přínosy v úsilí o nové zobrazení české krajiny a vystižení její specifičnosti.
Naděžda Blažíčková-Horová

Fotografie 19. století
Krajina jako téma se v dílech fotografů v českých zemích objevuje až po několika desetiletích od vynálezu fotografie. Do osmdesátých let 19. století fotografové zachycovali proměny přírodního prostředí většinou na snímcích přírodních a historických pozoruhodností a při dokumentaci stavební činnosti v krajině. Jako „fotograf krajin“ se označoval František Fridrich, který jako první fotograf u nás kolem roku 1870 akcentoval turistiku při vytváření fotografických upomínek na navštívená místa.

Fotografie 19. století je nejpřesvědčivějším dokladem proměn tváře krajiny. Vedle staveb železnic dokumentovali fotografové zejména stavby továrních a důlních komplexů. Tento proces jako první v českých zemích zachytil roku 1872 Otto Bielfeldt při dokumentaci chemických podniků J. D. Starka v západních Čechách pro Světovou výstavu ve Vídni. Výjimečný dokument ze stavby železnice Plzeň – Železná Ruda pořídil v letech 1874–1876 Ignác Kranzfelder.

Krajinu vnímanou v duchu romantického ideálu nalezneme především na snímcích Jindřicha Eckerta, který také vytvořil první tematické soubory o krásách vlasti a zároveň položil základy české krajinářské fotografie.

Do souvislostí s realistickým zobrazením krajiny a člověka v ní klademe dílo Františka Krátkého, který po roce 1878 po dvacet let programově vytvářel obraz českého a moravského venkova a krajiny.

Skutečný rozmach krajinářské fotografie jako žánru počíná po roce 1890 s nástupem fotoamatérů. Výraznými představiteli první generace fotoamatérů, které oslovilo téma krajiny, byli Otto Šetele a Antonín Stifter. Amatérští milovníci fotografie jednak rozvíjeli téma obrazového záznamníku své cesty krajinou, jednak přenášeli do fotografií svůj pocit z ní. Technickým nástrojem pro mnohé byly ušlechtilé fotografické tisky, u nichž negativ byl jen základním materiálem pro další dotvoření. Výsledky se často připodobňovaly grafice a malbě.
Pavel Scheufler

Krajina v umění 20. století
Krajinomalba převzala v českém výtvarném umění konce 19. století úlohu vůdčího žánru. Především prostřednictvím krajinomalby české umění dokončovalo proces svého tvůrčího sebeuvědomění ideově započaté národním obrozením. S krajinomalbou se tehdy české umění nejvýrazněji emancipovalo v souvislostech evropského malířství. Krajinné motivy uplatněné v malířství a počínající fotografii přelomu století nalezly ve spojeních s českou literaturou širokou společenskou rezonanci. Zakotvení krajinných motivů ve společenském povědomí poskytovalo českému umění zázemí i iluze, které výrazně ovlivňovaly možnosti jeho dalšího vývoje. Již generace časné avantgardy, generace Osmy a Skupiny výtvarných umělců, musela rozbíjet kadlub lyrických motivů, aby mohla po epochální Munchově výstavě (1905) uplatnit jím objevované motivy smyslově psychologického pojetí malby. Kubismus však v zápětí nato umožňoval vtahovat krajinu do dalších souvislostí a kombinovat tradiční náměty s geometrií a novými koncepty vnímání prostoru a krajiny.

Rozrůznění tvůrčích způsobů pojetí obrazu a sochy vyvolávalo v době počínající koncem desátých let snahy o nalezení nové sjednocující základny tvorby. Zatímco malíři skupiny Tvrdošíjných pokračovali v čistě malířském zhodnocování tradic, založených na smyslově přístupné podobě skutečnosti, a předznamenali například v Kremličkově díle téma obnovy malby na mnoho desetiletí dopředu, pak na druhé straně, tak jako v celé kultuře po 1. světové válce se i v krajině prosadil jako sjednocující prvek dobového umění sociální obsah a sociálně stylizovaný způsob vidění skutečnosti. Zde se znovu vynořovalo téma české krajiny v díle Rabasově, Radově, v obrazech Pravoslava Kotíka, Bedřicha Piskače a v díle dalších našich malířů.

Krajinomalba jako sociálně stabilizující kulturní jev dvacátých a třicátých let inklinovala k vizím, vnášejícím do moderní skutečnosti motivy šťastného uspokojení smyslů. Tyto tendence nalezly zcela nové vyznění v poetismu a později i v surrealismu. Zatímco v české avantgardě byla krajina aktualizována především psanou poezií a vizuální poezií obrazových básní, surrealismus své snové vize krajin spojoval s mystériem malby, s tajemstvím smyslů a pudů. I český surrealismus však hledal spojnice tajemného světa instinktů se sociálně zajištěnými vizemi, které se v něm prosazovaly stylizacemi a citacemi motivů klasického kulturního dědictví promítaných do krajinných scenerií.

Od konce třicátých let je téma krajiny nově poznamenáno tíhou civilizačních rozporů. V obraze krajiny se aktualizují protikladné významy hmoty a techniky asociované ke krajině. Na jedné straně se zde v krajinách a figurách Karla Šlengra uplatňovaly motivy barevné hmoty, předjímající o desetiletí dopředu budoucí informel, jinak se barevná hmota uplatňovala v malbách v pojetí Pavla Lašky nebo Josefa Brože předznamenávající nové podoby malířské exprese; na druhé straně malíři v malbě krajin hledali příležitost pro uplatnění vizuální zkratky jak v uvolněném rukopisu, tak v syntetickém obrazovém znaku zhutňujícím obrazové poselství do silného citového vyjádření, jak je tomu v krajině Karla Černého.

V padesátých letech diktát socialistického realismu paralyzoval tvůrčí pojetí krajiny a malíři nové generace hledali cestu k umění většinou v návaznostech jak na surrealismus, tak na abstraktní tendence předválečné avantgardy. Nejmladší generace padesátých let však přesto nacházela v krajině jedno z východisek nového umění. Karel Malich, Zdeněk Sýkora, Stanislav Kolíbal, Adriena Šimotová, Čestmír Kafka a další docházeli k novým tendencím pozdně moderního umění úsilím o nové pojetí motivů výtvarného umění včetně krajiny.

Šedesátá léta, dokončujíce rehabilitaci modernistického dědictví, umožnila vedle dotvoření generace silných tvůrčích individualit i přežití synkretických poloh výtvarné tvorby, v malířství většinou zaměřených na krajinu. Ta se jen výjimečně dobírala k hodnotám udržujícím kontakt umění s aktuálními otázkami doby. Výraznou polohou českého umění šedesátých let bylo rozvinutí informelních tendencí. Krajina se zde uplatnila především v dílech Roberta Piesena a Antonína Tomalíka.

Další radikální odpovědí na zevšednění krajinomalby bylo akční umění, nacházející v přírodě a krajině příležitost pro uplatnění kontaktů umění se světem žitého prostoru a reálných objektů. Fotodokumentace akcí Zorky Ságlové, Petra Štembery, Jana Mlčocha a dalších dokládají vznik nové kapitoly v tvůrčím uchopení krajiny, kapitoly, která nalezla pokračování v land-artových instalacích sedmdesátých let, stejně tak jako v projektech nového zapojování a interpretování tématu přírody v konceptuálních tendencích umění sedmdesátých a osmdesátých let, charakterizovaných přede všemi tvorbou Miloše Šejna.

Výraznou tendencí výtvarného umění posledních desetiletí se stalo úsilí o oživení malby prostřednictvím konceptuálních a emotivních hodnot spojených s tématem krajiny. Nová krajinomalba parafrázuje jak výtvarné, tak ideové motivy charakteristické pro pozdně-moderní civilizaci. Citová exaltace, lyrika i grotesknost, satirický odstup i spontánní bezprostřednost nalézají uplatnění v krajinách Milana Knížáka, Romana Trabury, Vladimíra Kokolii a dalších.
Tomáš Vlček

Grafický kabinet
Sbírka kresby a grafiky připravuje pro Grafický kabinet v prvním patře paláce Kinských krátkodobé výstavy v trvání tří měsíců, tak jak to odpovídá možnostem vystavování děl na papíře. Tématicky či autorsky zaměřené soubory představí krajinu v české kresbě a grafice 19. a 20. století.

Téma III : Krajina v kresbě a  grafice rodiny Mánesů.
Podstatnou část díla rodiny Mánesů, zejména Antonína  Mánesa a jeho syna Josefa, zakladatelských osobností české moderní krajinomalby, tvoří kresba. Tento výtvarný projev, který  bezprostředně vyjadřuje malířovu individualitu, jeho způsob vidění  a přístup k interpretaci námětu,  je pro umělce 19. století prvořadý. Výběr z bohatého kresebného odkazu rodiny Mánesů, uloženého ve sbírkách Národní galerie, bude ve třech částech představen v kabinetu kresby a grafiky.

Kresby Antonína Mánesa (1784–1843)  z cest po Čechách a  rané kresby jeho syna  Josefa Mánesa (1820–1871) jsou prvním souborem vystaveným v kabinetu kresby a grafiky. Inspirativní význam kreseb Antonína Mánesa a jeho vliv na tvorbu dcery a obou synů, kteří ho provázeli po cestách českou krajinou, spočívá především v zachycení  smyslového vjemu přírody, v citu pro krajinný celek i přírodní detail. Kromě kreseb jsou zastoupeny i ukázky grafického zobrazení krajiny v díle  Antonína Mánesa – zejména tři série stromových typů (lepty a litografie), určené  jako učební pomůcka pro žáky Akademie i pro malíře-diletanty. Další soubor bude věnován pouze kresebnému dílu Josefa Mánesa. Množství záznamů a náčrtů svědčí o celoživotním Mánesově sbližování s českou a moravskou krajinou,  o  snaze  zaznamenat její podobu a každodenní život i postihnout její nadčasový obsah. Kresebné krajinářské studie jsou pro něho přípravou nejen k monumentálnímu malířskému  zobrazení české krajiny, ale také k figurálním dílům, jichž je krajina součástí.  Závěrem se představí krajinářské kresby Josefových sourozenců – Amálie Mánesové ( 1817–1883) a Quida Mánesa (1828–1880), kteří oba byli, stejně jako jejich bratr Josef, vášnivými kreslíři. Krajinářská kresba jako plenérový záznam skutečnosti je jedním z mnoha  motivů Quidových náčrtů věnovaných jinak většinou žánrovým motivům a ilustraci. Amálie pěstovala krajinářskou kresbu soustavněji, i v souvislosti se svým pedagogickým působením. V této závěrečné mánesovské trilogii doplní českou krajinu kresby z okolí Říma Václava Mánesa (1793–1858), bratra Antonínova, z doby jeho italského pobytu.
Jana Wittlichová, Zuzana Novotná

K expozici nyní vychází nový průvodce, který má 160 stran
Cena: ANG - 190 Kč, ČJ - 155 Kč

Kontakt pro novináře: Petra Jungwirthová, ved. tiskového a komunikačního odd. NG,
tel.: 222 32 14 59, mob.: 606 166 513

DOPROVODNÉ PROGRAMY KE STÁLÉ EXPOZICI
Lektorská oddělení děkují HVB Bank – svému finančnímu partnerovi
Krajina v českém umění 17. – 20. století

Palác Kinských
Vstupné: základní 100 Kč, snížené 50 Kč, školní skupiny 20 Kč / 1 osoba
Pokladna tel.: 224 810 758 linka 250

Doprovodné programy
organizuje Lektorské oddělení Sbírky umění 19. století
Národní galerie v Praze
Veletržní palác, Dukelských hrdinů 47, 170 00 Praha 7
Informace o programech a jejich rezervace:
tel.: 224 301 003, e-mail: lect.suds@ngprague.cz

Programy pro individuální zájemce
Nedělní komentované prohlídky: neděle 15.00, 60 min.
Komentář k výstavě je zdarma, platí se pouze vstupné. Sraz s lektorem u pokladny.
Termíny: 29. 1., 26. 2., 26. 3., 23. 4., 28. 5. 2006

Komentované prohlídky ke dni volného vstupu: středa 17.00, 60 min.
Komentář k výstavě je zdarma. Sraz s lektorem u pokladny.
Termíny: 4. 1., 1. 2., 1. 3., 5. 4., 3. 5. 2006

Komentované prohlídky na objednávku
Objednejte si komentované prohlídky k výstavě, přijďte s přáteli, kluby či zahraničními známými. Prohlídky je nutné objednat 14 dní předem. Nabízíme také výklady v anglickém a německém jazyce.
Cena základní: 200 Kč / 1 hodina / 1 skupina. Rezervace: dva týdny předem.

Programy pro školní a zájmové skupiny
Programy pro 2. stupeň ZŠ a SŠ:

Krajina mostem mezi stoletími
Interaktivní program v expozici mapující vývoj krajinomalby od romantismu ke kubismu. Žáci vlastními slovy popíší a porovnají způsob zobrazování krajiny na pozadí uměleckých stylů 19. a 20. století.

Programy pro SŠ:

Krajinomalba 19. století a krásná literatura
Program propojuje svět literatury (K. H. Mácha, K. J. Erben, A. Sova, ...) a výtvarného umění. Součástí výkladu je samostatná práce studentů spočívající v konfrontaci obrazu a textu, hledání jejich vzájemného vztahu.

Hudební putování krajinou 19. století
Program vede k hledání souvislostí a společných znaků výtvarného umění a hudby (W. A. Mozart, F. Schubert, A. Dvořák, ...). Studenti vytvoří vlastní krajinu formou výtvarné interpretace hudební ukázky.

Krajina a poezie 20. století
Program propojuje krajinné aspekty výtvarného umění a poezie 20. století (J. Deml, I. Blatný, V. Holan, ...) a otevírá nečekané paralely.

Maximální počet je 25 dětí ve skupině, délka programů 90–120 min, cena programu cca 40–50 Kč na žáka (včetně vstupného), pedagogický doprovod zdarma (2 osoby).

Komentované prohlídky pro pedagogy: středa 16.30, 90 min.
Seznámení nejen s expozicí české krajinomalby, ale i s programovou nabídkou k výstavě určenou školním skupinám. Vstupné i komentář jsou zdarma, sraz s lektorem u pokladny.
Termíny: 25. 1. a 22. 2. 2006

Programy o krajinomalbě v dalších stálých expozicích Národní galerie v Praze:
Lektorské oddělení Sbírky starého umění, Šternberský palác

Programy pro 2. stupeň ZŠ a SŠ:
Počátek a formování krajinomalby v evropském umění

Holandské krajinářství 17. století 
tel.: 220 514 598, e-mail: sp.educ@ngprague.cz

Lektorské oddělení Sbírky starého umění, klášter sv. Jiří
Programy pro MŠ a 1. stupeň ZŠ: Tajemství ptačího stromu – podaří se nám odhalit poselství obrazu za zvukového doprovodu ptačích hlasů?
Programy pro 2. stupeň ZŠ a SŠ: Pouť barokní krajinou – staňte se poutníky po kopcích, horách a údolích barokní krajiny!
tel.: 257 535 832, e-mail: ssueduc@ngprague.cz

Lektorská oddělení Sbírky umění 19. století a Sbírky moderního a současného umění, Veletržní palác
Program pro 2. stupeň ZŠ a SŠ: Krajinou od kraje ke kraji /kontakty viz výše/